Malý a velký okruh

Tento víkend se nám povedly dva okruhy. Jeden čtyřhodinový po dvou v Salazie a druhý po čtyřech (ale kolech) kolem celého ostrova.

Z Hellbourgu k Source Manouilh

Pro začátek bych ráda ukázela dosti reprezentativní snímek toho, jak to vypadá v St André, mohlo by to být vlastně kdekoli na tomto ostrově: výloha květinářství asi se svatební tematikou plná patrovitého čehosi a hlavně růžových chlupatin. Spousta aut, které není kam zaparkovat, a paneláky.

 

Nebojte, další fotky budou už z krásné přírody Cirque Salazie. Je můj nejoblíbenější. Možná proto, že není ani moc těžké se tam dopravit. Taky všude roste chou chou. A každý výlet začíná v lázeňském Hellbourgu. Dříve zde byly lázně, ale teplé léčivé prameny vyschly a zbyla jen honosná kreolská architektura, ospalost a označení "jedna z nejkrásnějších francouzských vesnic".  

Pohled na Hellbourg, urpostřed Piton Anchaing, v pozadí vykukuje La Roche Ecrite.

Schody z pekla

Nad Piton Anchaing už se chytají mraky.

 K Source Manouilh a vodopádům vede cesta vlhkým lesem kryptomérií. Další z nekonečných variant porostů na Réunionu.

Kořeny kryptomérií

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Mlhy se rozpouštějí

Kolena bolí

 K cíli jsme dorazili s bolavými koleny po neustále se opakujících výstupech a sestupech. Ze všech stran crčely vodopády nebo prameny. Jeden z nich byl termální, železitý, 31°C prý léčivý, ale při vzpomínce na Karlovy Vary jsme raději neochutnávali. 

Lázeňský mostek

Kreolská vila

Kreolská víla

Okolo

Na neděli jsme dostali pozvání na okružní jízdu kolem ostrova a piknik. Najednou se nám ostrov zdá být malinkatý. Také jsme byli zatím na nejjižnějším bodě ostrova, odkud se dá pokračovat jen na sever, nebo se statečně bít se žraloky a driftovat směrem k Antarktidě.

Pont suspendu - nejpopulárnější místo na sebevraždu na ostrově.

Přístav v Ste Rose s neuvěřitelně průzračnou vodou.

Pláž Grand D'Anse. D'Anse či Anse je velmi časté toponymum. Význam zůstává skryt jak brněnským skorofilologům, kteří po významu pátrají, tak i Kreolům, které význam vůbec nezajímá.

Toulky Cilaosem

Protože kulturní podmrtvo stále trvá a už ani cyklony nebrousily oceánem, rozhodli jsme se vydat se na výlet i přes předpověď météo france. Lépe se řídit předpovědí správce našeho dvorku. Je to nejlepší rosnička široko daleko a jeho předpovědi se vyplňují daleko přesněji než ty od méteo france. Nezalévá-li pruh trávníku, bude sucho. Zalévá-li, bude pršet. Včera zaléval zeď a Lukáš usoudil, že přijde cyklon. Minul nás jenom o fous a schytal to ostrov Rodrigéz. Tento správce je podivný chlapík v malém kloboučku, když zmerčí nějakého obyvatele domu, horečně se vrhá podávat ruce. Jeho jediným nářadím je smeták a hadice. Je pravda, že na dvorku nelze najít ani pidismítko. Ale rozbitou podlahu u vchodu už neřeší. Hned první měsíc jsme potřebovali francouzák, kterému zde vtipně říkají anglický klíč. Přiznal se, že nic takového nemá, ale budeme-li někdy potřebovat smeták, rád nám ho po práci půjčí.

Zkrátka v pondělí ani v úterý se nezalévalo a jen zametalo, a tak jsme se i přes méně příznivou předpověď vydali na výlet do nejméně deštivého cirku Cilaosu. Dojet tam je téměř nadlidský výkon jak pro řidiče, tak pro cestující. V prudkých serpentinách se autobus sotva vytočí i s couváním a v tunelu mu po obou stranách zrcátek zbývá asi milimetr.

V Cilaosu jsou všichni šťastní, že cestu opět přežili a v pořádku dorazili. My jsme se odhodlaně vykročili k Ilet à Cordes, vesnici vzdálené asi 4 hodiny chůze.

Kořeny filaosu barví zemi doruda

Po dobrém obědě u říčky jsme se rozhodli odbočit k Chapelle, přírodní kapli. Za náročný výstup a sestup jsme byli odměněni nádherným pohledem na úzkou a více než sto metrů vysokou soutěsku přepaženou spadeným kamenem. Přístup ke kapli rozhodně není snadný - rozházené obří balvany se těžko přelézaly. Ale protože před námi hopsali dva udržovaní důchodci, odhodlaně jsme se také škrábali až ke vstupu skalního chrámu. Lukášovi na jednom takovém šutru ujela noha a spadl, naštěstí si jenom lehce odřel koleno (pohotově jsem vytasila lékárničku a odborně ho ošetřila). Jenže měl v ruce foťák a tomu se pád vůbec nelíbil. Už jsme si mysleli, že ho v kapli vyprovodíme na poslední cestu do křemíkového nebe. Zkoušela jsem i odborné ošetření s lékárničkou, ale nic naplat. Neobživl.

Další fotky jsou tedy mobilní a výlet dále probíhal v poklidu. Jen Lukáš zamlkle vzpomínal na mrtvolku.

Přenocovali jsme u řeky a ráno se vyšplhali až do Ilet à Cordes a málem při tom zhynuli žízní. Po cestě se nám nepodařilo najít pramen s alespoň trochu pitnou vodou a dezinfikovat teplejší říčku jsme neriskovali. 

Půvabná vesnice Ilet à Cordes a pole šošovice

Cesta dolů byla velmi strmá, ale nádherné výhledy nás velmi motivovaly k pokračování. O cestě zpět a naprostém vyautobusování se snad ani nemá smysl zmiňovat. S láskou vzpomínáme na IDS JMK.

A to není vše! Doma po důkladné resuscitaci foťáček zázračně oživl, jeho stav je stabilizovaný a v rámci rehabilitace ofocuje knihy.

Cesta do hlubin země

Cesta do hlubin země je podstatně snazší než do hlubin študákovy duše. Co nám chybí ke spokojenosti? Na ostrově vrcholí letní sezóna, hojnost a pestrost plodů dosahuje maxima. Večery jsou vlahé, teplé a o poznání delší. Bohužel má zdejší léto i nepřívětivou tvář. Obvyklé kulturní mrtvo se proměnilo v podmrtvo. Kromě občasného přiblížení se zbloudilého cyklonu se neděje vůbec nic. Lijáky se staly snad jediným tématem běžné společenské konverzace, protože už ani dopravní zácpy nejsou. Všichni si koupili státem dotované letenky a frnkli do metropole.  

Naštěstí přišlo vysvobození v podobě nabídky vlézt do nitra zdejší aktivní sopky. Ti z vás, kteří četli stejnojmennou knihu z pera Jula Vernea, můžou rovnou přeskočit na fotky. Bylo to přesně tak, jak píše, až na chybějící dinosaury. I když někteří spolubadatelé... 

Takto to na místě exkurze vypadalo v dubnu 2007.

Badatelský tým tvořila pestrá směsice celibatérů (místních singles) různého věku a zachovalosti seskupených na základě serveru urbeez http://la-reunion.urbeez.com/, jehož cíle by se daly shrnout větou „vyražte dělat cokoliv s kýmkoliv, kdo se taky nudí.“ Tak se sešel tým špičkově vybavený na speleologickou výpravu. Někteří si přinesli i šest svítilen. Pod vedením zkušeného speleologa, podhorského vůdce amatéra a především srdcaře jsme se vydali přes lávové pole z roku 2004 až k nepatrnému vstupu do podzemí. Nedaleko dohasínala láva z roku 2007, ze které se ještě čoudilo, což některé vyplašilo. Srdcař Fred však prohlásil, že to je jenom pára a že v podzemí to nebude tak horký.

Zdejší tunely vznikly tak, že se staršími vrstvami lávy prodral rozžhavený plyn, který solidní strukturu sopečné horniny proměnil v ementál ne nepodobný tomu v krasu. Velkým překvapením byly krápníky. Jejich podoba se však nevytvářela miliony let jak v našich jeskyních, ale vznikla během několika vteřin po ochladnutí plynu. Připomínalo to trochu výtvory, které vzniknou litím olova o Vánocích. Jeskyně sice měla už nějakých osm let za sebou, ale vedro v ní bylo pořádné a nám se tvořily tukové krápníky skoro na každém póru kůže.

Srdcařovo dítě mizí v jámě.

Velikost chodby nás překvapila

Olovo volovo

S hlavou v téru

Marie byla velmi statečná a ani jednou nedostala záchvat klaustrofobie, který normálně dostává jen z pouhého vyprávění o jeskyních. Zvládla dokonce i Srdcařovu přednášku o geologii ve velmi stísněné chodbičce poblíž bouřícího oceánu. Za normálních okolností by tato kombinace nebyla možná. Cesty do študaččiny duše jsou však spletitější než chodby pod Vulkánem. Když mně ukazovala kmeny stromů, jejichž kmen se po vypaření vyvolal na skále jak negativ filmu, zpozoroval jsem dokonce jisté nadšení. 

Srdcař sice nikdy neztratil hlavu, ale tady přišel o nohy.

Kmen stromu se vypařil, ale v lávě po něm zůstal tunel

Celkově však myslím převládala obava, že to na nás všechno spadne. Tyto jeskyně mají totiž jepičí život v řádu několika let. Naše kamarádka Petra, která tento systém prolézala před půl rokem, potvrdila, že se chodba zmenšuje a že většina systému je již zavalená. Není se čemu divit. Pohybovali jsme se pár metrů pod zemí, kam ještě dosáhnou zvídavé kořeny pilotních rostlin kolonizujících úrodná lávová pole.

Ženy v červeném: kamarádka Milén s Marií

Je to světlo na konci tunelu?

Ouiíííí, sme z toho venku

Fijajovou orchideii, lá lá lalalá...

Slyšíš dobře Petro, takto se zpívá doma.

Kořist

Hurá na piknik

 Po vyčerpávající exkurzi jsme se přesunuli na útes Point de Tremblement, kde jsme si udělali piknik. Jako vždy jsme kulturně trochu selhali, protože jsme si nachystali svačiny jen pro sebe. Ostatní se vytasili s tradičními tříkrálovými dortíky, liči a domácími rumy (ruhm arrangé). Vedly se řeči o jakémsi Makačovi, který vodí lidi do jeskyní a na nebezpečné vrcholy za peníze a bez licence. Vzpomněl jsem si na situaci v Moravském krasu, která je v mnohém podobná. Asi je to všude stejné. Jen tady se o útes tříštily mohutné vlny a braly si zpět, co sopka oceánu ukradla. Až Fournaise uhasne, ostrov pohltí vody. To my už tady nebudeme milé děti, dobrou noc. 

Tři králové nebo princezny?