Poslední?

A schválně, kdo z vás, milí čtenáři, jste nám věřili, že Piton de Neiges bude náš poslední výlet? Správně, přece ani žralok na pohorkách nás neodradí od chuti podívat se do posledního koutu Cilaosu! A tak jsme se, už jako bezdomovci, po byrokratickém kolečku spojeném s opouštěním bytu a po lehce chaotickém stěhování, vydali opět s krosnami na zádech nekonečnými zatáčkami až do Cilaosu. Na nádraží v St Louis jsme se ani příliš nerozčilovali, ačkoliv měl autobus skoro hodinové zpoždění. Bavil nás blázen, který s sebou vedl vzrušený dialog, který prokládal ptačím zpěvem tak, že ani Papageno by se nemusel stydět. Sám si pak po úkloně také zatleskal.

Mare a Jonc v protisvětle

 

jasná rasta inspirace

Bonnet du prêtre

U horského plesa Mare à Jonc jsme započali čundr  dodem a zamačkávali jsme slzy při pomyšlení, že už je to skutečně naposled. Lehce nachmelení jsme se odkolébávali směrem k Bras Sec. Po slezení a následném vylezení raviny nás malí kluci nasměrovali směrem k Palmiste Rouge. Slunce se už chýlilo k západu, když jsme se vyhoupli na malou planinku, a tak jsme dali spočinout unaveným nohám, rozdělali ohýnek z promočeného dřeva a debatovali nad smyslem života, vesmíru a vůbec nad opečenou klobáskou. Uléhali jsme s pocitem nehorázné nespravedlnosti – vůbec se nám nezdálo v pořádku, že těch devět měsíců tak rychle uteklo a že bychom měli natrvalo odjet. Ráno se Lukáš probudil s prvními slunečními paprsky, které však osvětlovaly pouze vrchol Piton de Neiges, a k našemu překvapení se náš stan proměnil v iglú, celý jeho povrch byl pokrytý malou vrstvou ledu. Vytrvale jsem zůstávala ve stanu ještě několik hodin, než za mnou přišlo slunce. Rázem led zmizel a my se vydali dolů, k řece. Asi dvě hodiny jsme se loudali v krásném údolí, až jsme se vyloupli ve vesnici a dále pokračovali autobusem.   

Zarytě zůstávám v iglú

Zatímco Lukáš rozmrzá při prvních slunečních paprscích

Falešný pepř - naprosto delikatesní plevel

Poslední pohled do ústí Cilaosu

A poté dále stopem, zastavil nám běžec Grand Raid, sám o sobě prohlašoval, že je blázen a tak jsme si ušetřili práci s diagnózou. Byl však velmi milý a ukázal nám přesně tu správnou cestičku, kterou se vydat do Entre Deux. Po krátkém odpočinku u řeky jsme za slabou hodinku vyfuněli kopec.  I já se raději sápu do kopců, než bych se měla ocitnout na pekelném nádraží v St Louis. V Entre Deux jsme navštívili kamarády a Lukášovy kolegy Audrey a Maxe s malou Selmou. 

Na další den nám Lukáš naplánoval velké kolečko v okolí Entre Deux, ale pak se pustili s Audrey do závěrečných hodnocení, zpráv a průběžně se okolo toho snídalo, povídalo a pila se káva, až nám zbyl čas pouze na menší výlet k Arche naturelle. Člověk je tvor nevděčný - kdyby se něco takového vyskytlo v našich zeměpisných šířkách, byla by z toho rarita. Ale protože celý ostrov je divuplný, poté, co jsme se probrodili až k cíli, mostku, jen jsme pokrčili rameny a zeptali se, zdali už je to jako ono. Tak se opět stala naše cesta i jejím cílem a po pikniku a ledovém koupání jsme se vrátili se rozloučit. 

náš cíl, arche naturelle

ti jacques - není vůbec petit, může dorůstat až 18 kg... neradno stát pod tímto lahodným velikánem

Entre Deux

case créole v Entre Deux

A co nás čekalo dále? Už jenom plážení... přesunuli jsme se přes nádraží v St Louis (jakoby toto nádraží tušilo, že jsme tam naposled a poprvé jsme čekali na autobus méně než hodinu! Tento zázrak byl způsoben tím, že autobus z Entre Deux přijel o 10 minut napřed, zatímco autobus na Hermitage měl jenom 15 minut zpoždění. Toto je skutečná rarita tohoto výletu.) a pokračovali na Hermitage k Delphine na dvoudenní návštěvu. Co říct o těch dvou dnech? Mám vám povídat o romantickém pivu na pláži za zvuků salsy, při které se svíjeli plážoví krasavci různých stupňů slizounství? Či snad zase o šnorchlování mezi rybami a o útoku murény? Ne, tentokrát to bude o květeně.

Celý rok jsme se chystali do Jardin d'Eden, a tak, když už jsme byli na té Hermitage naposled, tak to bylo skoro povinné. Zahrada je vlastně miniaturní parčík, který hlásá, že je možné v něm obdivovat na 600 druhů typických rostlin z Réunionu a přilehlých ostrovů. Což o to, množství skutečně odpovídalo, ale dle stavu zahrady to spíše vypadalo jako v márnici. Pár odkvetlých keříků, přichcíplé plevele, které rostou daleko bujněji, když se o ně nikdo nestará, zkrátka, i rajská zahrada potvrdila pravidlo : "Na Réunionu do muzea nepáchni, zchudneš a zkazíš si den." Toliko moudro na uzavření posledního příspěvku. Anebo, že by nebyl poslední? Dá se nám věřit, že se ještě na poslední chvíli nenecháme zlákat krásami neoplocené přírody?

madagaskarská primulka

koule chlupatá

červenice pestrolistá

palma trnitá

růžokvítek maskarénský

suchar obecný

moravský fousek

 A úplně úplně na závěr malá adrenalinová poznámka. Na Hermitage, kde je po kotníky vody, dul v úterý takový vítr, že jsme se oba málem utopili. Když už člověk je jednou na Hermitage naposled, vodě neodolá...

Piton de Neiges neboli Sněžka

Když Lukáš končil poslední příspěvek s tím, že příště se můžou naši čtenáři těšit na příspěvek o Piton de Neiges, ani jeden jsme netušili, že to přijde tak brzo. Původně jsme měli v plánu vrchol Indického oceánu dobýt až ve středu a to ve větší výpravě, ale protože Lukáš ve čtvrtek zjistil, že mu jeho organizace zaplnila diář až do odjezdu a protože meteorologové věštili mimořádně příznivé počasí, ve čtvrtek večer padlo náhlé, intuitivní a velmi spontánní rozhodnutí, vydat se do hor už v pátek ráno.

Že s mimořádně krásným počasím to nebude tak horké, se ukázalo už cestou na východ. Nízké mraky neslibovaly hezké a slunečné počasí, ostatně za chvíli se slušně rozpršelo. Doufali jsme, že Plaine de Cafres, náš výchozí bod, bude ještě nad mraky a my zažijeme alespoň příjemný začátek. Bohužel. Autobus nás vyplivl do skotského mrholení, mlhy, která obslizne v okamžiku naprosto vše.  V tom samém okamžiku Lukáš zjistil, že tentokrát zapomněl pláštěnku na batoh a jeho snaha vyrobit si ji z igelitu nalezeného v příkopu byla sice chvályhodná, ale také marná. Ještě chvíli jsme tedy u silnice šaškovali s převlékáním, zavazováním tkaniček a přeskládáváním batohů, a pak vyrazili po pláni, neznámo kam, protože vidět bylo tak na dva kroky před sebe. Mírným stoupáním jsme v monotónním (jednak jednobarevně šedavým a druhak stále stejným) Forêt Bébour pokračovali dlouhé hodiny. 

Slaniska

Mlžný les Bébour

Se soumrakem se mlhy zvedaly

No, to je vrchol.

Po necelých šesti hodinách pochodu jsme se již za soumraku a značně vysílení vyloupli před horskou chatou, tedy gîte. Ani jednomu z nás nebylo příliš do skoku a ani do kroku, ale občerstvení jsme se rozhodli přece jen dobýt vrchol ještě ten den. Při chabém světle čelovek jsme se škrábali na vrchol, po cestičce vyznačené bílými značkami.
Stoupání k vrcholkům hor jsou si v jednom bodě podobné – vrchol hory, sviňa, aspoň jednou vždycky cukne. Sápete se do vrchu, už je na dosah ruky, maximálně deset minut a ouha – cukne a je zase zlomyslně dál. Réunionská Sněžka se nesnažila vybočit z této vrcholové módy a zatímco jsme urputně stoupali, poťouchle se vzdalovala. Sice se nám nohy motaly únavou a byli jsme již naprosto zničení, ale náhle projasněná obloha plná hvězd a naprosté ticho nás ohromovaly svou nádherou. Snad poprvé jsem viděla mléčnou dráhu! Občas nám mezi nohama proběhla tučná krysa, asi v nás viděla zdroj potravy.
Netrvalo ani dvě hodiny a byli jsme na vrcholu. Následovala rychlá stavba stanu v kamenné ohrádce a následné oblečení naprosto všeho, co jsme měli s sebou – uléhala jsem v několika vrstvách triček, ponožek, mikin, zkrátka veškerého teplejšího šatstva, které máme na ostrově. Moje tělesná teplota stejně klesala úměrně té venkovní a asi po hodině mrznutí jsem se vloupala Lukášovi do spacáku, kterému bylo teplo. Svým tělesným chladem jsem vymrazila nás dva i spacáky.

Chlad nebyla jediná obtíž, která nás v noci trápila. Uprostřed noci jsme uslyšeli, jak nám někdo leze do stanu. Krysy, krmené z odpadků a konzerv se rozhodly prohrábnout nám batohy, plašení na ně vůbec nezabíralo a nakonec se naštěstí spokojily jen s rozcupováním obalu od poctivé bramborové polévky.
Zde si dovolím malou vsuvku o réunionských krysách. Zdejší krysy nejsou ani trochu milé a bohužel ani plaché. Ba naopak, jsou tučné, drzé, nebezpečné a přemnožené. Spolu se zdivočelými kočkami si pochutnávají na vejcích místního ptactva, někdy i na samotných opeřencích. Dále krysy jsou přenašeči leptospirózy, což není žádná sranda a v neposlední řadě jsme se kvůli nim nevyspali, takže si teď často mrmláme: jdou krysy kanálem, mají krysy hlad, nedám krysám kousek chleba, nemám krysy rád!
 

Hruškovice na vrcholu je to nejlepší outdoorové vybavení

Cilaos těsně před úsvitem

Povšimněte si hejna tučnáků na vrcholku.

Zmrzlíci na bočním vrcholu, v pozadí Grand Bénare

Ponožky v několika vrstvách na nohou i na rukou.

Tupé a zamrzlé výrazy na hlavním vrcholku.

Libo větší důkaz zimy? Ledové krystalky ze včerejší mlhy

Pohled do Salazie

Výhled do Salazie, v pozadí Mafate.

Ale zpět k našemu vrcholu – jen co nás opustily krysy, už jsme slyšeli kroky vstavačů. Nevím, kde se toto pravidlo vzalo, ale na vrcholek Neiges se musí na svítání, jinak to nemá cenu! Je sice pravda, že jistota výhledu je téměř zaručena, ale už od šesti od rána se zmrzlíci mačkají na samotném vrcholku s teleobjektivy. Piton de Neiges má sice jeden ten nejvyšší bod, ale je to docela veliký masiv, jehož boční vrcholky, sice nižší asi o pět metrů, nabízí stejný a možná i hezčí výhled. A tak jsme s Lukášem vítali slunce na výběžku sice nižším, ale zato sami. Doporučuju boční vrchol s anténkama, nádherný výhed do Salazie a taky tak trochu do Mafate je prostě nejkrásnější.

Na pláně už se pomalu sápe mlížka.

Dík neznámým hrdinům za postavení kamenných ohrádek! a samozřejmě Lukášovi za ranní teplé nápoje.

Ranní káva

Po vydatné vrcholové snídani, kdy jsme byli na celém masivu sami – úsvitová dávka turistů se už skoulela na snídani na chatu a ranní družstva běhačů ještě nedorazila, jsme se vydali dolů. Cesta do Cilaosu nebyla až tak náročná, sice jsme klesli o více než 1700 metrů, ale cesty jsou luxusně upravené pro turisty všeho druhu.

Plaine de Cafres, v pozadí Fournaise

pankáč

 

Cilaos

I Lukáš už prohlásil, že hor má plné zuby, v tom se s ním shodly i mé pohorky, které se rozhodly zbavit se podrážek a i kdybych nakrásně chtěla ještě do hor, prostě nemůžu. Zkrátka, odteď jsme plážovky a po zbytek pobytu jsme k nalezení na pláži nebo v bazéně:

Nějak tak

Ještě jedna poznámka ke zpáteční cestě z Cilaosu - byla neskutečně dlouhá. Málem nám ujel poslední autobus z města, ale protože měl zpoždění, stihl s námi pokecat ještě kreolský děda. Krom obyčejných dotazů na to, jak se u nás mluví, co se u nás jí, jak můžeme přežít tu zimu, se ptal, zda u nás žijí také černoši, Indové a Kreolové. Hrozně ho zklamalo, že ne a přemlouval Lukáše, aby tady zůstal a zpestřoval nadále již dosti pestrou populaci svou blanďatou kšticí.