Piton de Neiges neboli Sněžka

Když Lukáš končil poslední příspěvek s tím, že příště se můžou naši čtenáři těšit na příspěvek o Piton de Neiges, ani jeden jsme netušili, že to přijde tak brzo. Původně jsme měli v plánu vrchol Indického oceánu dobýt až ve středu a to ve větší výpravě, ale protože Lukáš ve čtvrtek zjistil, že mu jeho organizace zaplnila diář až do odjezdu a protože meteorologové věštili mimořádně příznivé počasí, ve čtvrtek večer padlo náhlé, intuitivní a velmi spontánní rozhodnutí, vydat se do hor už v pátek ráno.

Že s mimořádně krásným počasím to nebude tak horké, se ukázalo už cestou na východ. Nízké mraky neslibovaly hezké a slunečné počasí, ostatně za chvíli se slušně rozpršelo. Doufali jsme, že Plaine de Cafres, náš výchozí bod, bude ještě nad mraky a my zažijeme alespoň příjemný začátek. Bohužel. Autobus nás vyplivl do skotského mrholení, mlhy, která obslizne v okamžiku naprosto vše.  V tom samém okamžiku Lukáš zjistil, že tentokrát zapomněl pláštěnku na batoh a jeho snaha vyrobit si ji z igelitu nalezeného v příkopu byla sice chvályhodná, ale také marná. Ještě chvíli jsme tedy u silnice šaškovali s převlékáním, zavazováním tkaniček a přeskládáváním batohů, a pak vyrazili po pláni, neznámo kam, protože vidět bylo tak na dva kroky před sebe. Mírným stoupáním jsme v monotónním (jednak jednobarevně šedavým a druhak stále stejným) Forêt Bébour pokračovali dlouhé hodiny. 

Slaniska

Mlžný les Bébour

Se soumrakem se mlhy zvedaly

No, to je vrchol.

Po necelých šesti hodinách pochodu jsme se již za soumraku a značně vysílení vyloupli před horskou chatou, tedy gîte. Ani jednomu z nás nebylo příliš do skoku a ani do kroku, ale občerstvení jsme se rozhodli přece jen dobýt vrchol ještě ten den. Při chabém světle čelovek jsme se škrábali na vrchol, po cestičce vyznačené bílými značkami.
Stoupání k vrcholkům hor jsou si v jednom bodě podobné – vrchol hory, sviňa, aspoň jednou vždycky cukne. Sápete se do vrchu, už je na dosah ruky, maximálně deset minut a ouha – cukne a je zase zlomyslně dál. Réunionská Sněžka se nesnažila vybočit z této vrcholové módy a zatímco jsme urputně stoupali, poťouchle se vzdalovala. Sice se nám nohy motaly únavou a byli jsme již naprosto zničení, ale náhle projasněná obloha plná hvězd a naprosté ticho nás ohromovaly svou nádherou. Snad poprvé jsem viděla mléčnou dráhu! Občas nám mezi nohama proběhla tučná krysa, asi v nás viděla zdroj potravy.
Netrvalo ani dvě hodiny a byli jsme na vrcholu. Následovala rychlá stavba stanu v kamenné ohrádce a následné oblečení naprosto všeho, co jsme měli s sebou – uléhala jsem v několika vrstvách triček, ponožek, mikin, zkrátka veškerého teplejšího šatstva, které máme na ostrově. Moje tělesná teplota stejně klesala úměrně té venkovní a asi po hodině mrznutí jsem se vloupala Lukášovi do spacáku, kterému bylo teplo. Svým tělesným chladem jsem vymrazila nás dva i spacáky.

Chlad nebyla jediná obtíž, která nás v noci trápila. Uprostřed noci jsme uslyšeli, jak nám někdo leze do stanu. Krysy, krmené z odpadků a konzerv se rozhodly prohrábnout nám batohy, plašení na ně vůbec nezabíralo a nakonec se naštěstí spokojily jen s rozcupováním obalu od poctivé bramborové polévky.
Zde si dovolím malou vsuvku o réunionských krysách. Zdejší krysy nejsou ani trochu milé a bohužel ani plaché. Ba naopak, jsou tučné, drzé, nebezpečné a přemnožené. Spolu se zdivočelými kočkami si pochutnávají na vejcích místního ptactva, někdy i na samotných opeřencích. Dále krysy jsou přenašeči leptospirózy, což není žádná sranda a v neposlední řadě jsme se kvůli nim nevyspali, takže si teď často mrmláme: jdou krysy kanálem, mají krysy hlad, nedám krysám kousek chleba, nemám krysy rád!
 

Hruškovice na vrcholu je to nejlepší outdoorové vybavení

Cilaos těsně před úsvitem

Povšimněte si hejna tučnáků na vrcholku.

Zmrzlíci na bočním vrcholu, v pozadí Grand Bénare

Ponožky v několika vrstvách na nohou i na rukou.

Tupé a zamrzlé výrazy na hlavním vrcholku.

Libo větší důkaz zimy? Ledové krystalky ze včerejší mlhy

Pohled do Salazie

Výhled do Salazie, v pozadí Mafate.

Ale zpět k našemu vrcholu – jen co nás opustily krysy, už jsme slyšeli kroky vstavačů. Nevím, kde se toto pravidlo vzalo, ale na vrcholek Neiges se musí na svítání, jinak to nemá cenu! Je sice pravda, že jistota výhledu je téměř zaručena, ale už od šesti od rána se zmrzlíci mačkají na samotném vrcholku s teleobjektivy. Piton de Neiges má sice jeden ten nejvyšší bod, ale je to docela veliký masiv, jehož boční vrcholky, sice nižší asi o pět metrů, nabízí stejný a možná i hezčí výhled. A tak jsme s Lukášem vítali slunce na výběžku sice nižším, ale zato sami. Doporučuju boční vrchol s anténkama, nádherný výhed do Salazie a taky tak trochu do Mafate je prostě nejkrásnější.

Na pláně už se pomalu sápe mlížka.

Dík neznámým hrdinům za postavení kamenných ohrádek! a samozřejmě Lukášovi za ranní teplé nápoje.

Ranní káva

Po vydatné vrcholové snídani, kdy jsme byli na celém masivu sami – úsvitová dávka turistů se už skoulela na snídani na chatu a ranní družstva běhačů ještě nedorazila, jsme se vydali dolů. Cesta do Cilaosu nebyla až tak náročná, sice jsme klesli o více než 1700 metrů, ale cesty jsou luxusně upravené pro turisty všeho druhu.

Plaine de Cafres, v pozadí Fournaise

pankáč

 

Cilaos

I Lukáš už prohlásil, že hor má plné zuby, v tom se s ním shodly i mé pohorky, které se rozhodly zbavit se podrážek a i kdybych nakrásně chtěla ještě do hor, prostě nemůžu. Zkrátka, odteď jsme plážovky a po zbytek pobytu jsme k nalezení na pláži nebo v bazéně:

Nějak tak

Ještě jedna poznámka ke zpáteční cestě z Cilaosu - byla neskutečně dlouhá. Málem nám ujel poslední autobus z města, ale protože měl zpoždění, stihl s námi pokecat ještě kreolský děda. Krom obyčejných dotazů na to, jak se u nás mluví, co se u nás jí, jak můžeme přežít tu zimu, se ptal, zda u nás žijí také černoši, Indové a Kreolové. Hrozně ho zklamalo, že ne a přemlouval Lukáše, aby tady zůstal a zpestřoval nadále již dosti pestrou populaci svou blanďatou kšticí.

Přes Mafate

Na sobotu a následující dny hlásili meteorologové malou pravděpodobnost deště a na mapu ostrova provokativně umístnili desítky sluníček. Zběžná časně ranní kontrola oblohy neprozrazovala nic, co by odhady odborníků vyvracelo, a tak jsme obtěžkáni baťohy vyrazili na několikadenní „válecí čundr plný koupání a čtení ve stínu letitých mafatských tamaryšků“. Tuto mou reklamní frázi mně pak Marie často otloukala o hlavu, ale k tomu později.

Už v St André lilo jako z konve. V tomto bodě jsme se ještě mohli otočit, ale část naší výpravy prostě věří expertům a očekávala v cirku Salazie slunečné počasí. Pochopitelně marně. Promokli jsme už při přestupu do 11ti místné hypermoderní maršutky, kterou řidič startoval dechem a do které se nás namačkalo asi tak třicet. Neprozřetelně a především bez dovolení jsem uložil svůj batoh do kufru, což se ukázalo v Beliéru jako zásadní problém. Bez vypnutí motoru se nedá kufr otevřít, a když se vypne motor, musí se celá procedura s dýcháním do trubiček a oživováním plechového božstva opakovat. 

Krátce a stručně, řidič byl nasraný a my pelášili do kopce ve směru Col de Beuf  pro případ, že by si to se mnou ještě chtěl vyřídit. Ani jsme nestopovali, ale hned první auta nám zastavily. Marie se přidala, ke své smůle, k týmu reunionských doktorů. Já jel s jejich kamarády prodejci dámské obuvi z metropole. Oba dva jsme se do konverzace trochu tlačili. Moc nám ale pomohli. Na sedlo to bylo autem ještě 20 min. a v tom dešti a mlze by to nebyl žádný med.

Zrovna když jsme si prohlíželi upomínkovou ceduli na havárii vrtulníku a kochali se 2m výhledem na nejbližší přesličníky, vyhoupl se z mlhy mafatský zásobovací vrtulník, který na sedle cosi nabíral. Pro nepravidelné čtenáře bych si dovolil vysvětlující vsuvku. Mafate je nejopuštěnější a nejdivočejší ze všech zdejších cirků – provalených sopečných kráterů, kde se kdysi ukrývali uprchlí otroci. Je zde asi desítka malých vesniček, do kterých nevedou cesty ani žádné inženýrské sítě. Bohužel se stal tento cirk výkladní skříní francouzského rovnostářství. Každá vesnice je převybavená různými technickými vychytávkami, v každé z nich je škola, obchody a nejrůznější služby včetně dopravního vrtulníku.

Marie nemá tento cirk ráda. Za prvé je to v něm nahoru dolů. I když je trasa sestupová – jako ta naše – překonávají se stovky metrů hluboké kaňony, kde se musí i stoupat. Za druhé proto, že je tak prodejný. Místní nejsou pohostinní. Za vlídnost se tady platí. Požádáte-li o vodu, často vás odkážou na obchod s předraženými a vrtulníkem dovezenými petkami. Dost nám to připomíná Banát, kam se jezdí za původností, kterou místí úzkostlivě střeží, protože je to prodejní artikl. Konec vsuvky.

 V lijáku jsme sestoupili přes pláň staletých tamaryšků do vesnice La Nouvelle, kde nám počasí dalo přesně půlhodinku na uvaření obědu. Co dělat. Číst si nešlo, a tak jsme šli dál. Klesali jsme mezi vodopády do kaňonu Rivier des Galetes a vyhlíželi jsme vesnici Cimendal, kde jsme chtěli brát vodu. Tu jsme nějak přešli, a tak jsme se spokojili s vodou z vodopádu. V mírné obavně z leptospirózy, kterou zde roznášejí přemnožené zavlečené krysy, jsme pili a žijeme.

Večer přestalo pršet, ale krize vyvolaná promoklými věcmi v batohu byla vleklá a nezaplašila ji ani koupel v říčce, u které jsme mimochodem nocovali.

Ráno se část výpravy odmítala smířit s faktem, že to, co jsme včera celé odpoledne klesali, bychom měli znovu nastoupat. Výhledy byly epochální - nejdříve Grand Bénare, pak i Piton des Neiges a na sedle Brnonchard i Maido. 

To už jsme byli blízko vesnice Roche Plate a pivu. Po Dodu se nám hezky klesalo eukaliptovými háji, když se však na dnu Mafate objevila skalní hradba k překonání, leckdo klesl na mysli.

 Naštěstí hned v zápětí čekalo slíbené koupání v řece, vaření, kempení a nakonec i ohýnek, kde jsme si zazpívali úryvky táborákových písní a vzpomněli na kamarády. U vyhasínajícího ohně jsme se kochali jižní oblohou a poslouchali nepřátelské dunění vodopádů a blízké řeky.

Třetí den jsme započali s tím, že rozhodně nebude poslední. Byli jsme pořád hluboko v cirku. Pěšina vedoucí nad řekou do Cayenne a pak do Deux Bras nás ale překvapila svou schůdností. Traverzovala hory téměř po vrstevnici, takže jsme již kolem poledne byli z cirku skoro venku.

 Nasvědčovala tomu i vzrůstající hustota nesympatických mastňáckých turistů. Cestou jsme zobali různé chutné bobule, o kterých jsem zbytku týmu tvrdil, že jsem je viděl v nějaké učené knize. Mastňáci si jich nevšímali. Utekli jsme před nimi do zákrutu řeky, kde jsme konečně realizovali válecí čundr. Jen na to sakračtení zase nedošlo.

Začala se hnát bouřka, rychle jsme se sbalili a směřovali k Portu. Čekalo nás ještě 15km. To by s naší nově nabytou fyzičkou nebyl problém. Cestu však ztěžovali protivně dlouhé kamenité brody, kde člověk musel uhýbat taxi-jeepům, které jezdili pro mastňáky až do Deux Bras. Jeden jsme si stopli a vezli se na korbě. V hlubokých brodech se jedna část týmu bála převržení a druhá toho, že budeme muset platit. Dobře to dopadlo. Jen na to válení a čtení na tomto likvidačním čundru nedošlo. V autobuse nám pak opilý bílý dědek, co měl sebou černošku ve zlatě, které šahal celou cestu do rozkroku, vysvětlil, že to nic není oproti Pitonu des Neiges, kam se teprve chystáme. Těšte se tedy na další příspěvek.