Přes Mafat do Cilaosu

Z minulého příspěvku je vám, naši milí čtenáři, již jistě jasné, že jsme mezi svátky rozhodně neváleli šunky ve zmoklém Saint Denis. Po dlouhotrvajících vzájemných diskuzích a plánování tras Lukáš navrhl přejít cirque Mafat do Cilaosu. Souhlasila jsem, protože se mi to zdálo být schůdnější než Lukášův neustále navrhovaný Piton de Neiges. 

 

Jelikož v pondělí po svátcích byl ostrov mimořádně mrtvý, do vesnice s příhodným názvem Sans Soucis (Bez Starostí) jsme se dostali již po krátkých dvou hodinkách cesty. Ufuněně jsme nastoupali na kanalizaci, která je zařízlá v kopci a je mimořádně pohodlná pro chůzi. Člověk tak nastoupá 500 metrů a vůbec o tom neví. To byla balada.

Vykukuje malý tangue.

Před Ilet des Orangers jsme se prosmýkli soutěskou a nastalo stoupání. Těžce nastoupaná výška však vydržela jen přes deset domů v Ilet des Orangers a zpět jsme klesali. Pro Mafat typické. Poměrně daleko od vesnice, asi tak 1,5 kilometru, jsme objevili hřbitov. Vedle něj byl rovný plácek, akorát tak na stan. Nejsem však moc emo a ze hřbitovů, zvláště s pirátským Jesusem a rozličnými kachlkreuzi, mám dost hrůzu, a tak jsme se vydali dále hledat místo pro náš stan. 

Naprosto rovný a vybetonovaný plácek se nám povedlo najít až na hřebeni s křižovatkou, kde lze odbočit na Maïdo. Cesta na tuto horu je teď zavřená kvůli velkému požáru. Mlha byla jako mlíko a my jsme se museli nahmatávat. Po setmění něco zašustilo a proběhlo kolem nás. Podle kroků to bylo docela velké a později toho bylo více a více. Běžcům zkrátka nikdo cestu nezavře a zavře-li, zátaras přeskočí i se stanem Jurek, jak nám několik kusů ladně ukázalo.

Paní voda.

Ráno byla již mlha úplně rozpuštěná, a tak jsme se mohli kochat výhledem na Piton de Neige a La Roche Ecrite, až mne přitom zabolela kolena. Nezbývalo, než se vydat na cestu. Sestoupili jsme a zase vystoupili do vesnice jménem Roche Plate (Rovná Skála), skal tam sice bylo až přespříliš, ale rovná žádná. Nahoru a dolů. Ještěže moje kolena nemají oči a skály uši nebo aspoň nerozumí českým nadávkám. Krás jsme však pozorovali přemnoho a na fotkách to bohužel není vůbec vidět, ale takhle hluboké průrvy a v nich vodopády, no, stále nemám slov, a jelikož to na těch fotkách skutečně ani zdaleka není tak vidět, musíte zkrátka přijet se podívat se sami. Stojí to za to. 

Whirpool

Betlém v opuštěných kopcích.

Pochodovali jsme proti proudu řeky Galette a v příhodném vířivém místě se rochnili v šíleně studené vodě. Odpoledne nám již docházely síly a zásoby jídla a já nedočkavě vyhlížela vesnici Marla. Lukáš sliboval, že už za tím kopcem, za tím filaosovým hájem, za tou rovinkou bude. To nikdo nemohl vědět, protože naše mapa začínala až tou vesnicí a my jsme si byli jistí pouze tím, že jsme někde v Mafat. Nakonec jsme vesnici našli, pivo si dali a vykoupili místní butik. Toho využilo mimořádně roztomilé a somravé koťátko strategicky sedící na prahu obchodu. Kotě, které nešťastně mňoukalo a koulilo oči, jsme blahosklonně nechali vylízat konzervu od tuňáka a vydali se opět do kopce, tentokrát již posledního.
 

Jednu modrou orchidej...

Plni energie jsme se drápali do prudkého kopce plného jahod a sedmikrásek. Těsně před soumrakem jsme našli vhodné místo k přespání. A jak vypadá takovéto vhodné místo? Stačí plácek o dvou metrech čtverečních a nemusí být ani moc rovný, ale musí mít výhled. To je Lukášův zásadní požadavek. A tak neorientujem stan po nebo proti větru, ale tak, aby první věc, co ráno uvidí, byl krásný výhled do kraje. To je naštěstí na tomto ostrově jedna z nejsnazších věcí. Večer jsme ještě pozorovali dramatické divadlo mraků a mlžných oparů, které se ovíjely kolem vrcholků.  
 

Divadlo mlh.

Třetího dne jsme se přehoupli přes vrcholek a po krátkém odpočinku na pomezí Mafat a Cilaosu na Col de Taïbit, jsme začali sestupovat. Les voněl jahodami a níže v borovicovém hájku voněl i jako léto doma. Kolena mne už hodně bolela a navíc, nálada mi klesala s každým staříkem, který mne předbíhal. A že jich bylo. Na závěr však Lukáš našel krásné jezírko v řece a přesvědčil mne, i přes těžší dostupnost, se jít vykoupat. A tak jsme ulevili bolavým zádům a kolenům a spláchli prach a pot z cesty.

Náročný sestup.

Trois Salazes.

Místní kos a kolem fous.

K bazénkům se dalo spustit po laně. Horší to bylo s výstupem.

Lázeňské město Cialos.

A na závěr? Přece dodo v Cilaosu, malebném lázeňském městečku a samozřejmě, pětihodinová cesta domů.