A schválně, kdo z vás, milí
čtenáři, jste nám věřili, že Piton de Neiges bude náš poslední výlet? Správně,
přece ani žralok na pohorkách nás neodradí od chuti podívat se do posledního
koutu Cilaosu! A tak jsme se, už jako bezdomovci, po byrokratickém kolečku
spojeném s opouštěním bytu a po lehce chaotickém stěhování, vydali opět
s krosnami na zádech nekonečnými zatáčkami až do Cilaosu. Na nádraží v St
Louis jsme se ani příliš nerozčilovali, ačkoliv měl autobus skoro hodinové
zpoždění. Bavil nás blázen, který s sebou vedl vzrušený dialog, který
prokládal ptačím zpěvem tak, že ani Papageno by se nemusel stydět. Sám si pak
po úkloně také zatleskal.
 |
| Mare a Jonc v protisvětle |
 |
| jasná rasta inspirace |
 |
| Bonnet du prêtre |
U horského plesa Mare à Jonc jsme
započali čundr dodem a zamačkávali jsme slzy při pomyšlení, že už je to
skutečně naposled. Lehce nachmelení jsme se odkolébávali směrem k Bras
Sec. Po slezení a následném vylezení raviny nás malí kluci nasměrovali směrem
k Palmiste Rouge. Slunce se už chýlilo k západu, když jsme se
vyhoupli na malou planinku, a tak jsme dali spočinout unaveným nohám, rozdělali
ohýnek z promočeného dřeva a debatovali nad smyslem života, vesmíru a
vůbec nad opečenou klobáskou. Uléhali jsme s pocitem nehorázné
nespravedlnosti – vůbec se nám nezdálo v pořádku, že těch devět měsíců tak
rychle uteklo a že bychom měli natrvalo odjet. Ráno se Lukáš probudil
s prvními slunečními paprsky, které však osvětlovaly pouze vrchol Piton de
Neiges, a k našemu překvapení se náš stan proměnil v iglú, celý jeho
povrch byl pokrytý malou vrstvou ledu. Vytrvale jsem zůstávala ve stanu ještě
několik hodin, než za mnou přišlo slunce. Rázem led zmizel a my se vydali dolů,
k řece. Asi dvě hodiny jsme se loudali v krásném údolí, až jsme se
vyloupli ve vesnici a dále pokračovali autobusem.
 |
| Zarytě zůstávám v iglú |
 |
| Zatímco Lukáš rozmrzá při prvních slunečních paprscích |
 |
| Falešný pepř - naprosto delikatesní plevel |
 |
| Poslední pohled do ústí Cilaosu |
A poté dále stopem, zastavil nám běžec Grand Raid, sám o sobě
prohlašoval, že je blázen a tak jsme si ušetřili práci s diagnózou. Byl
však velmi milý a ukázal nám přesně tu správnou cestičku, kterou se
vydat do Entre Deux. Po krátkém odpočinku u řeky jsme za slabou hodinku
vyfuněli kopec. I já se raději sápu do kopců, než bych se měla ocitnout na pekelném nádraží v St Louis. V Entre Deux jsme navštívili kamarády a Lukášovy kolegy
Audrey a Maxe s malou Selmou.
Na další den nám Lukáš naplánoval velké kolečko v okolí Entre Deux, ale pak se pustili s Audrey do závěrečných hodnocení, zpráv a průběžně se okolo toho snídalo, povídalo a pila se káva, až nám zbyl čas pouze na menší výlet k Arche naturelle. Člověk je tvor nevděčný - kdyby se něco takového vyskytlo v našich zeměpisných šířkách, byla by z toho rarita. Ale protože celý ostrov je divuplný, poté, co jsme se probrodili až k cíli, mostku, jen jsme pokrčili rameny a zeptali se, zdali už je to jako ono. Tak se opět stala naše cesta i jejím cílem a po pikniku a ledovém koupání jsme se vrátili se rozloučit.
Celý rok jsme se chystali do Jardin d'Eden, a tak, když už jsme byli na té Hermitage naposled, tak to bylo skoro povinné. Zahrada je vlastně miniaturní parčík, který hlásá, že je možné v něm obdivovat na 600 druhů typických rostlin z Réunionu a přilehlých ostrovů. Což o to, množství skutečně odpovídalo, ale dle stavu zahrady to spíše vypadalo jako v márnici. Pár odkvetlých keříků, přichcíplé plevele, které rostou daleko bujněji, když se o ně nikdo nestará, zkrátka, i rajská zahrada potvrdila pravidlo : "Na Réunionu do muzea nepáchni, zchudneš a zkazíš si den." Toliko moudro na uzavření posledního příspěvku. Anebo, že by nebyl poslední? Dá se nám věřit, že se ještě na poslední chvíli nenecháme zlákat krásami neoplocené přírody?
