pátek 30. září 2011

Podvodníci aneb poniž fotky ze školního potápění.

Naše škola nám štědře nabízí mnoho sportů a lákavých outdoorových aktivit. Škoda je nevyužít. Na lodi a v bazénu jsem si sice pokládala typickou otázku, zda to mám zapotřebí: potápět se a zejména dýchat pod vodou mne jako známého poseru děsilo. Nakonec jsme ale všichni ponor zvládli skoro bez problémů, je to nepopsatelný zážitek! Až se nám povede vyvolat film z podvodního foťáku, uvidíte i podvodníky!


 Výstižný nápis na stehnu...


To, že Lukáš má méně fotek je samozřejmě tím, že tam hópl rychle (narozdíl ode mne) a naráz a taky až po mě - já byla při mačkání spouště úplně hotová a vymrzlá...

úterý 27. září 2011

Co dělat v pátek večer v Sainte Clotilde?

Vynechám-li večerní přepočítávání a následný hon na šváby, už skoro nic nezbývá. Stejně jako v ostatní dny, veškerý život utichá se setměním, tedy kolem sedmé hodiny. Pak už je jen pusto a prázdno. Po setmění jsme obvykle sami na ulici, z čehož logicky vyplývá, že se nás noční živly bojí. A protože jsme byli odvážní a kulturychtiví, zkusili jsme vyrazit do klubu Les Recréateurs. Objev tohoto bývalého železničního nádraží lze srovnat snad jen s objevem Ameriky a to jen těžko. Navíc ten večer zde zahajovali své turné po ostrově The Fat Bastards. Epochální: balkánská dechovka se skvělou choreografií, vlévající rytmus do žil i polomrtvým ztroskotancům na ostrově. Směsice francouzského šarmu a balkánské horkokrevnosti. Na rozdíl od předkapely sestávající se z pár dědků, kteří si nechtěli přiznat, že už na umělý chrup a brit pop s francouzskou výslovností mladé kosti nenabalí. Zkrátka stálo to za to. I za sedmikilometrový pochod zpět do Clotildy. 
http://www.youtube.com/watch?v=IKUzU8V7HKQ



V sobotu jsme pak neměli příliš sil na obvykle náročný výšlap, a tak jsme zvolili mírnější výlet mezi plantážemi s cukrovou třtinou za Niagarskými vodopády.






 
Konečně se povedlo ulovit ptáčka kardinála. Přežili jsme to oba, i když lovící fotograf byl na pokraji infarktu. Potvora vždy těsně před zmáčknutím spouště ufrnkl.





 
A podél oceánu zpět do Saint-Denis.

Po takto vyčerpávajícím začátku už nebyla síla než na prachsprosté grilování na Hermitagi. S petrohradskou galerií to nemá nic společného. Je to výstavka opékaných kytovců s oblohou v podobě korálového útesu. Moře sice není hlubší než metr, takže hrozí oděr břicha, ale s brýlemi stačí sklonit hlavu a hned je člověk jak v akvárku. Šmírovali jsme rybky nejrůznějších tvarů i barev – od žlutočerných půlmetrových rybek podobných skalárám, přes jedovaté nafukovací rybky a dále fialové, modré, s dlouhým čumákem, tygrované a na závěr samozřejmě v dáli velryba plácla párkrát ocasem. 


Pozorujem velrybu, která třikrát plácla ocasem. Bylo to velmi zřetelně vidět, bohužel fotograf strnul v úžasu a nemačkal spoušť. Je to taková fotografická spoušť.