Caf caf ca Kafka?

True story of L&M:

Všichni, kdo ve Francii o cokoli žádali, mi budou rozumět a je snad zbytečné, aby si tento článek četli. Ostatní si to snad představí. 

Cože je ten magický caf v názvu článku? Caisse allocations familiales, tedy přídavky. Jako studenti máme nárok na místní ubytovací stipendium, skvěle informovaní jsme o něj žádali asi už týden po příjezdu. Nutno podotknout, že horlivost ve vyřizování byla zpočátku zapříčiněna místní drahotou.

Shromáždit všechny požadované dokumenty nebylo snadné. Navíc jsme vykazovali situaci studijní pár bez jakýchkoli příjmů, což je i zde poměrně neobvyklé.

Zpočátku na nás internetové stránky cafu působily docela funkčně a požadavek, abychom formuláře vyplnili online, slibovalo i rychlé vyřízení. Jaké bylo naše znepokojení, když po dvouhodinovém vyplňování rodných příjmení našich babiček počítač vyplivl formuláře: uspěli jsme v prvním kole a teď je třeba všechny tyto formuláře vyplnit hezky postaru, ručně. Tedy znova a o dost rychleji, protože jsme odpovídali na naprosto stejné otázky. Záludný formulář obsahoval také pár pastí, na otázku, zda byt odpovídá zákonu XY, což nevěděl ani majitel bytu, ani úředníci, kteří ale poradili u všeho, čemu nerozumíme zaškrtnout ano.

Nakonec tedy asi po týdenní práci jsme odeslali na úřad dva balíčky obsahující vzájemné kopie pasu, studentských kartiček, rodných listů, všemožných smluv, to vše v několika kopiích s různým počtem požadovaných razítek. Někdy v té době jsem se o těchto přídavcích bavila s kamarádkou Annie, která mi řekla, že není zvyklá o cokoli žádat. Považovala jsem to za povýšený přístup do doby, než jsem zjistila, že žádat neznamená podat si o něco žádost a něco dostat, ale znamená to si přídavky odpracovat.

 A pak jsme čekali. První reakce byla asi za měsíc, což mne velmi potěšilo, poštou přišlo přihlašovací číslo a heslo do systému, abych mohla kontrolovat naši složku. Týden v mé složce nebylo více než moje a Lukášovo jméno. Další tři měsíce řešili naši složku. Na dopisy ani maily úřad nereagoval. Milá dáma v telefonu mi sdělila, že bych si měla domluvit schůzku, ale že přes telefon se schůzky domlouvat nedají. Bylo nutné se tedy na čarovný úřad vydat. Najít úřední hodiny nebylo snadné, na internetech nic nebylo, a tak jsme se samozřejmě trefili do neúředních hodin. Ve středu dopoledne.

Pravděpodobný otec zakladatel

 

 

 

 

 

Někdy v lednu se zjistilo, že v požadovaných dokumentech nebylo nic, kam by mohl caf peníze poslat.

V dalších krocích jsme sehnali číslo účtu majitele bytu a postupně doplňovali chybějící dokumenty. Nejvíce mne pobavila nutnost dokázat, že máme nějaké zdroje, abychom mohli na ostrově studovat a pobývat. Už jenom to, že při žádání o peníze musím dokazovat, že peníze mám, mi přišlo absurdní. Ale přeci jen jsme požádali centrum zahraničních studií o potvrzení v angličtině, že dostáváme stipendium. Na tomto potvrzení bylo všehovšudy naše jméno, počet měsíců, výše příspěvku v eurech a velmi oficiálně vyhlížející razítka. Úřednice mi však vysvětlila, že nesmějí přijímat cizojazyčné dokumenty a že plně postačí, když jí podepíšu čestné prohlášení. To napsala úřednice rukou na útržek papíru, nasekala tam pár hrubek, a že jestli prý se zvládnu podepsat i jako Lukáš. Naštěstí jsem na gymplu velmi zručně nacvičila podpisy nejen svých rodičů, a tak jsem zfalšovala na pokyn úřednice podpis pana Kaly.

  Vlastně celé chození na úřad probíhalo tak dva měsíce, kdy jsem jednou týdně stála v nekonečné frontě s mahorskými ženami frontu. Vedle obrovských černošek v pestrobarevných hábitech jsem se cítila skutečně malá. Navíc, nechci být rasistická, ale většina pomluv, co tu koluje o Mahorech, čili Komořanech, má pravdivé základy. Místní společnost je polygamní, na Réunion migrují zejména kvůli štědré přídavkové politice, nemají příliš velký zájem o vzdělání a francouzštinou zvysoka pohrdají. Ženy nosí na obličeji pleťové masky jasně žluté barvy proti opálení, přes oblečení mají kolem těla omotaný ohromný pruh látky a na hlavě nosí za ušima pruh látky zpravidla stejnobarevný. Povídá se o nich, že neumí používat splachovací záchod a pomluvy, že se neumývají, můžu po těch mnoha hodinách strávených s nimi ve frontách potvrdit. Na úřadech musí mít překladatele, protože francouzsky se málokdo z nich domluví. 

Mahorka z http://kavou01.skyrock.com/1579229204-Ce-qu-en-pensent-les-Mahorais.html

Ale zpět k té naší kafkárně: někdy koncem ledna mi úřednice slavnostně oznámila, že složka je konečně kompletní a já se za dva týdny můžu těšit na tučný příspěvek. Nedočkavě jsme otevírali schránku už za týden, ale když se opět měsíc nic nedělo, zkoušela jsem volat. Informace po telefonu podávat nesmějí. Tak jsem se vypravila na úřad s obavami, že mi něco přebývá či spíše chybí, protože co úředník, to jiná pravidla. Takto jsem na cafu byla ještě párkrát, někdy byla lhůta do týdne, někdy do dvou, ale další tři měsíce se nic nedělo.

A proč o tom píšu až teď? Protože přátelé, potřebuju se pochlubit celému světu, že jsme to dokázali! V pátek nám přišly příspěvky, takže to tu ještě roztočíme!

 

 PS Na internetovém profilu se za celých sedm měsíců nezměnilo vůbec nic.

Návštěvníci

Milí čtenáři, doufám, že aspoň někteří z Vás zůstali navzdory naší předlouhé pauze. Nebojte, život na ostrově se nezastavil, ba naopak, čas utíká více než kdy jindy, a dokonce jsme ani v posledních dnech nestačili usednout k počítači a napsat o našich novinkách. A tak jsme se ani nestihli pochlubit návštěvou až z dalekého starého kontinentu a už je zase pryč.

Co by to byl za příspěvek o Jendovi bez letadelních a letištních fotek?

 Hned na letišti hrála maloya, sice se jim Lukáš pokusil nakukat, že to je pro každého návštěvníka, ale přeci jen pochopili, že se to týká spíše vítání levicového Melenchona, který na nás hlasitě pokřikoval v dalších dnech z rádia. Jeden z příznivců tohoto politika Lukášovi dokonce zazpíval Tancuj tancuj vykrůcaj, což jenom dokazuje, že na Réunionu je možné naprosto cokoli.

Když se mne Jenda ptal, zda na ostrově někdy prší více jak jeden den, zkušeně jsem mu odpovídala, že to je naprosto vyloučené, že nikdy neprší více než půl dne. Hned v pondělí se počasí začalo kabonit, a tak jsme Jendu a Evu poslali na sušší západ na Chemin des Anglais a konečně se taky ocáchnout v oceánu! V pondělí to zvládli ještě celé v suchu jen se zataženou oblohou.

V úterý se už rozpršelo na celém ostrově a nezbývalo než vytáhnout trumf réunionských krytých atrakcí: želvárium.

 

Od středy jsme již měli půjčené auto, a kdyby to ještě některé zajímalo – pršelo neskutečně. Uprostřed noci se kvůli síle padajících kapek spouštěl autům alarm. A protože pod svícnem je největší tma, a když prší skutečně hodně, je nejlepší se vydat ven na vodopády a nejhezčí vodopády jsou v Salazie, vydali jsme se spíše řekou než po silnici do půvabného cirku. Ve starých lázních opět proudila voda a na stráních se objevovaly nové a nové vodopády.  Den jsme zakončili návštěvou vanilkárny a musím uznat, že jestli skutečně něco nestojí za návštěvu, jsou to právě ostrovní muzea.

V některých místech napršelo až 500 milimetrů za 24 hodin.

U starých lázní v Hellbourgu, jako zmoklé slépky.

V Hellbourgu mají pěkně propláchlé elektrické vedení.

Pán z vanilkárny, součást trvalé expozice.

Eva s guyavií

Cascades des Chiens, čili psí vodopády.

 Ani ve čtvrtek deště neustávaly, ale my se přesto rozhodli sbalit se na velký motovýlet s hybridní toyotou. Po  Bassin vital, jsme pokračovali s vodopády v St Gilles, které byly o mnoho mohutnější a mocnější než při poslední návštěvě a bohužel zkalená voda příliš nevybízela ke koupeli. Pláž Grand Étang byla k plavcům vstřícnější.

Endormi

Už nevím, zda to byla únava či snad úlek...

Bassin Vital

 Snažili jsme se dešti ujet na jih a částečně jsme uspěli. Klidně si můžete představovat kaskadérské scény, kterak s naším autem na baterky ujíždíme před mohutnými dešti, ale ve skutečnosti jsme byli spíše tak napůl provlhlí a snad i nálada v družstvu klesala.
Pro nocleh byla vybrána nejkrásnější pláž ostrova Grande Anse a kýčovitý západ slunce napovídal romantiku téměř hollywoodských rozměrů, bohužel však nejenom my jsme chtěli strávit hezkou noc na pláži. Společnost nám dělali překupníci bůvíčeho, pojizdné oslavy narozenin s nočními sociálními pracovnicemi, toulavé kočky (jedna dokonce Jendovi vlezla do předsíňky stanu) a ráno i údržbáři.

 

 V pátek se ukázaly výhody pošmourného počasí – celé ráno jsme měli pláž pro sebe a koupali se sami v oceánu, což je skutečně unikátní. Na zážitku ze šnorchlování počasí vůbec neubralo, ba naopak – ryby nebyly vyplašené z cákajících se návštěvníků. Pokračovali jsme na divoký jih a četli si u toho průvodce Lonely Planet. Mám pocit, že autoři buď příručku psali po vydatné návštěvě destilérie, nebo na Réunion ani nedoletěli a průvodce psali podle letáčků informačních středisek. A tak dle této publikace mělo St Joseph být skutečným centrem života na divokém jihu, půvabné město plné sluncem provoněného nicnedělání, kde se každý pátek konají trhy připomínající staré dobré časy. Za silného deště jsme vystáli hodinovou zácpu a z liduprázdného města raději ujížděli na další vodopády a lávové pole. Po šílených serpentinách jsme vystoupali na vodopády Langevin, poté jsme klesli až ke Cap Méchant, kde se nás snažila evangelizovat šílená babča s deštníkem se štěňaty.

U vodopádů Langevin

Cap Méchant

Coulée de lave byly nádherné, díky dešťům se z nich vydatně pářilo a místy jsme neviděli dál než na metr. Zajímavá místa jihu jsme dále navštívili jak japonští turisté: honem vykouknout z auta, vyfotit a jede se dále. Spěchali jsme totiž na sopku.

 

 

 Divadlo mraků za Bourg Mouratem, poslední civilizací před sopkou

V sobotu jsme vstávali ve čtyři ráno, aby byla jistota jasné oblohy nad vulkánem. Ve 13°C jsem málem umrzla! Jendu s Evou jsme vyslali ještě za tmy na sopku a my se vydali na Nez Coupé, menší výlet okolo sopky. Obavy, že nestihnou výhled ze sopky, se vypařily stejně jako mraky, které zmizely právě ve chvíli, když vystoupali na vrcholek. Po pikniku u Grand Bassin, jsme pokračovali na pláž. Vše již napovídalo tomu, že hrozivé deště skončily a návštěva konečně zažije tropické léto.

V pozadí Nez Coupé

Kráter sopky

U Lukášové kolegyně Audrey jsme si v Entre Deux konečně řádně odpočali a v neděli se vydali do Cilaosu po silnici, které místní říkají „silnice 400 zatáček“. Možná, že to skutečně i spočítali. Prošli jsme si půvabné lázeňské městečko a dali si oběd do krabičky: shop suey a vepřové na banánovém květu to vše s pořádnou kopou rýže a čočky. Jako dezert se podával papájový koláč a tomate arbuste a nakonec ještě malá kokoska. V infocentru nás varovali, že všechny cesty jsou zavřené kvůli dešťům, ale dle návštěvníků se spíše ještě Kreolům nechtělo cesty otevřít – již bylo sucho. A tak jsme se vydali na vodopády Bras Rouge. Z řeky jsme si udělali skvělou skluzavku a pohled dolů byl impozantní. Následovalo však všech 400 zatáček dolů a ještě pár navíc směrem na jazzový festival do St Paul. Nejsem příznivcem alternativy za každou cenu, a tak jsme se vzdálili až na molo, kam dosahoval jen malý dozvuk z koncertu. Poslední noc výletu jsme spali v moskytiérách u Delphine, další kolegyně, tentokrát na Ermitagi.

V Entre Deux u Audrey

V Cilaosu

Bras Rouge

Na poslední den nám Lukáš naplánoval Maïdo, stále oficiálně zavřené kvůli zářijovému požáru. Přidala se k nám ještě Nelly, Němka, která zrovna pobývala u Delphine. Lukáš se obával, že se vrcholek rychle zatáhne, a tak jsme vstávali opět za tmy. Autem lze tamaryškovým lesem dojet až k vrcholu, ale my jsme si naplánovali sedmihodinový výšlap na Grand Bénare, druhý nejvyšší samostatný vrchol. Špatné počasí jsme si vybrali předchozí týden, a tak jsme měli celou cestu na vrchol jasno. Památku na toto památné počasí máme doteď – všichni jsme z levé strany ošlehlí ostrým horským sluncem, cenu o nejvtipnější opálení vyhrála Eva – vysokými ponožkami v pohorkách si zajistila permanentní legíny. Cestou zpět jsme se vydali na ledovou jeskyni, réunionský ledovec. Vím, že je to rarita, ledovec v tropech, ale to je tak vše, co se o tom dá napsat. Prostě díra. K autu jsme doklopýtali naprosto zničení a hladoví a celý výlet jsme zakončili na Ermitagi. Pozorovali jsme zvláštní podvečerní ryby: placatici písčitou a jedovatého perutýna.

výhledy do Mafat

spáleniště na Maïdu

Grand Bénare je dobyt

 V úterý ráno jsme vrátili auto a všichni jsme lehce odpočívali. To, co se nám za týden zadařilo navštívit s autem, jsme nestihli objet ani za půl roku. S autem je Réunion skutečně malinkatý, ale autobusová doprava ho dokáže až ztrojnásobit. Z velkého Bénara lze celý ostrov přehlédnout a přesto jsme v dalších dnech opět získali pocit, že žijeme na rozlehlém ostrově.


Ve středu jsme Jendu s Evou poslali do Mafat, aby viděli zespodu cirk, na který zatím pouze shlíželi z výšin. Vystoupali na Cap Noir a pak slézali dolů do cirku. Vyčerpaní náročným sestupem se zalekli delšího brození a cestu do Aurere vzdali. Namísto toho se dopoledne cákali v Rivière Galet a pěšky pokračovali do Portu. Ve čtvrtek se vrátili jak váleční invalidové ale spokojení z výšlapu, jedině Lukáš byl nešťastný, že nedodrželi plán.

Mafatská škola brození

V pátek jsme vyslali návštěvníky do St Paul na trhy, námořní hřbitov, Bassin Pigeon a na poslední oceanické koupání. Vrátili se nám zmožení, ale celkem spokojení.

A co nám to ten Stříťák koumá? Aneb lovec kešky v zápalu boje.

V sobotu jsme využili ještě rozvodněných vodopádů a posledních sil: jeli jsme na komplex vodopádů na Rivière Ste Suzanne. K Bassin Grondin je obtížnější přístup, ale je patřičně vyvážený nádherným pohledem na vodopád. V Bassin Boeuf je již ověřené skvělé koupání, celému družstvu zvedlo náladu. Bassin Nicole již jen pro úplnost. A protože jsem zastávala funkci horského průvodce já, lehké bloudění nakonec nebylo velkým překvapením. Do finiše jsme nemohli vynechat Niagarské vodopády a malého doďoucha.

Bassin Boeuf

Bassin Nicole

Nad nedělí se již vznášel odjezdový stín. Poslední réunionské dopoledne, zkráceně PRD, jsme se vydali na obhlídku města a velikonoční mši. Katedrála byla příkladně přeplněná a město typicky nedělně liduprázdné. Myslím, že za dva týdny Jenda s Evou dost okusili skutečného Réunionu, nejen toho nádherného z fotek a propagačních letáků, ale také neskutečně únavného cestování, náročných výšlapů, bláznů a vrtošivého počasí.