Návštěvníci

Milí čtenáři, doufám, že aspoň někteří z Vás zůstali navzdory naší předlouhé pauze. Nebojte, život na ostrově se nezastavil, ba naopak, čas utíká více než kdy jindy, a dokonce jsme ani v posledních dnech nestačili usednout k počítači a napsat o našich novinkách. A tak jsme se ani nestihli pochlubit návštěvou až z dalekého starého kontinentu a už je zase pryč.

Co by to byl za příspěvek o Jendovi bez letadelních a letištních fotek?

 Hned na letišti hrála maloya, sice se jim Lukáš pokusil nakukat, že to je pro každého návštěvníka, ale přeci jen pochopili, že se to týká spíše vítání levicového Melenchona, který na nás hlasitě pokřikoval v dalších dnech z rádia. Jeden z příznivců tohoto politika Lukášovi dokonce zazpíval Tancuj tancuj vykrůcaj, což jenom dokazuje, že na Réunionu je možné naprosto cokoli.

Když se mne Jenda ptal, zda na ostrově někdy prší více jak jeden den, zkušeně jsem mu odpovídala, že to je naprosto vyloučené, že nikdy neprší více než půl dne. Hned v pondělí se počasí začalo kabonit, a tak jsme Jendu a Evu poslali na sušší západ na Chemin des Anglais a konečně se taky ocáchnout v oceánu! V pondělí to zvládli ještě celé v suchu jen se zataženou oblohou.

V úterý se už rozpršelo na celém ostrově a nezbývalo než vytáhnout trumf réunionských krytých atrakcí: želvárium.

 

Od středy jsme již měli půjčené auto, a kdyby to ještě některé zajímalo – pršelo neskutečně. Uprostřed noci se kvůli síle padajících kapek spouštěl autům alarm. A protože pod svícnem je největší tma, a když prší skutečně hodně, je nejlepší se vydat ven na vodopády a nejhezčí vodopády jsou v Salazie, vydali jsme se spíše řekou než po silnici do půvabného cirku. Ve starých lázních opět proudila voda a na stráních se objevovaly nové a nové vodopády.  Den jsme zakončili návštěvou vanilkárny a musím uznat, že jestli skutečně něco nestojí za návštěvu, jsou to právě ostrovní muzea.

V některých místech napršelo až 500 milimetrů za 24 hodin.

U starých lázní v Hellbourgu, jako zmoklé slépky.

V Hellbourgu mají pěkně propláchlé elektrické vedení.

Pán z vanilkárny, součást trvalé expozice.

Eva s guyavií

Cascades des Chiens, čili psí vodopády.

 Ani ve čtvrtek deště neustávaly, ale my se přesto rozhodli sbalit se na velký motovýlet s hybridní toyotou. Po  Bassin vital, jsme pokračovali s vodopády v St Gilles, které byly o mnoho mohutnější a mocnější než při poslední návštěvě a bohužel zkalená voda příliš nevybízela ke koupeli. Pláž Grand Étang byla k plavcům vstřícnější.

Endormi

Už nevím, zda to byla únava či snad úlek...

Bassin Vital

 Snažili jsme se dešti ujet na jih a částečně jsme uspěli. Klidně si můžete představovat kaskadérské scény, kterak s naším autem na baterky ujíždíme před mohutnými dešti, ale ve skutečnosti jsme byli spíše tak napůl provlhlí a snad i nálada v družstvu klesala.
Pro nocleh byla vybrána nejkrásnější pláž ostrova Grande Anse a kýčovitý západ slunce napovídal romantiku téměř hollywoodských rozměrů, bohužel však nejenom my jsme chtěli strávit hezkou noc na pláži. Společnost nám dělali překupníci bůvíčeho, pojizdné oslavy narozenin s nočními sociálními pracovnicemi, toulavé kočky (jedna dokonce Jendovi vlezla do předsíňky stanu) a ráno i údržbáři.

 

 V pátek se ukázaly výhody pošmourného počasí – celé ráno jsme měli pláž pro sebe a koupali se sami v oceánu, což je skutečně unikátní. Na zážitku ze šnorchlování počasí vůbec neubralo, ba naopak – ryby nebyly vyplašené z cákajících se návštěvníků. Pokračovali jsme na divoký jih a četli si u toho průvodce Lonely Planet. Mám pocit, že autoři buď příručku psali po vydatné návštěvě destilérie, nebo na Réunion ani nedoletěli a průvodce psali podle letáčků informačních středisek. A tak dle této publikace mělo St Joseph být skutečným centrem života na divokém jihu, půvabné město plné sluncem provoněného nicnedělání, kde se každý pátek konají trhy připomínající staré dobré časy. Za silného deště jsme vystáli hodinovou zácpu a z liduprázdného města raději ujížděli na další vodopády a lávové pole. Po šílených serpentinách jsme vystoupali na vodopády Langevin, poté jsme klesli až ke Cap Méchant, kde se nás snažila evangelizovat šílená babča s deštníkem se štěňaty.

U vodopádů Langevin

Cap Méchant

Coulée de lave byly nádherné, díky dešťům se z nich vydatně pářilo a místy jsme neviděli dál než na metr. Zajímavá místa jihu jsme dále navštívili jak japonští turisté: honem vykouknout z auta, vyfotit a jede se dále. Spěchali jsme totiž na sopku.

 

 

 Divadlo mraků za Bourg Mouratem, poslední civilizací před sopkou

V sobotu jsme vstávali ve čtyři ráno, aby byla jistota jasné oblohy nad vulkánem. Ve 13°C jsem málem umrzla! Jendu s Evou jsme vyslali ještě za tmy na sopku a my se vydali na Nez Coupé, menší výlet okolo sopky. Obavy, že nestihnou výhled ze sopky, se vypařily stejně jako mraky, které zmizely právě ve chvíli, když vystoupali na vrcholek. Po pikniku u Grand Bassin, jsme pokračovali na pláž. Vše již napovídalo tomu, že hrozivé deště skončily a návštěva konečně zažije tropické léto.

V pozadí Nez Coupé

Kráter sopky

U Lukášové kolegyně Audrey jsme si v Entre Deux konečně řádně odpočali a v neděli se vydali do Cilaosu po silnici, které místní říkají „silnice 400 zatáček“. Možná, že to skutečně i spočítali. Prošli jsme si půvabné lázeňské městečko a dali si oběd do krabičky: shop suey a vepřové na banánovém květu to vše s pořádnou kopou rýže a čočky. Jako dezert se podával papájový koláč a tomate arbuste a nakonec ještě malá kokoska. V infocentru nás varovali, že všechny cesty jsou zavřené kvůli dešťům, ale dle návštěvníků se spíše ještě Kreolům nechtělo cesty otevřít – již bylo sucho. A tak jsme se vydali na vodopády Bras Rouge. Z řeky jsme si udělali skvělou skluzavku a pohled dolů byl impozantní. Následovalo však všech 400 zatáček dolů a ještě pár navíc směrem na jazzový festival do St Paul. Nejsem příznivcem alternativy za každou cenu, a tak jsme se vzdálili až na molo, kam dosahoval jen malý dozvuk z koncertu. Poslední noc výletu jsme spali v moskytiérách u Delphine, další kolegyně, tentokrát na Ermitagi.

V Entre Deux u Audrey

V Cilaosu

Bras Rouge

Na poslední den nám Lukáš naplánoval Maïdo, stále oficiálně zavřené kvůli zářijovému požáru. Přidala se k nám ještě Nelly, Němka, která zrovna pobývala u Delphine. Lukáš se obával, že se vrcholek rychle zatáhne, a tak jsme vstávali opět za tmy. Autem lze tamaryškovým lesem dojet až k vrcholu, ale my jsme si naplánovali sedmihodinový výšlap na Grand Bénare, druhý nejvyšší samostatný vrchol. Špatné počasí jsme si vybrali předchozí týden, a tak jsme měli celou cestu na vrchol jasno. Památku na toto památné počasí máme doteď – všichni jsme z levé strany ošlehlí ostrým horským sluncem, cenu o nejvtipnější opálení vyhrála Eva – vysokými ponožkami v pohorkách si zajistila permanentní legíny. Cestou zpět jsme se vydali na ledovou jeskyni, réunionský ledovec. Vím, že je to rarita, ledovec v tropech, ale to je tak vše, co se o tom dá napsat. Prostě díra. K autu jsme doklopýtali naprosto zničení a hladoví a celý výlet jsme zakončili na Ermitagi. Pozorovali jsme zvláštní podvečerní ryby: placatici písčitou a jedovatého perutýna.

výhledy do Mafat

spáleniště na Maïdu

Grand Bénare je dobyt

 V úterý ráno jsme vrátili auto a všichni jsme lehce odpočívali. To, co se nám za týden zadařilo navštívit s autem, jsme nestihli objet ani za půl roku. S autem je Réunion skutečně malinkatý, ale autobusová doprava ho dokáže až ztrojnásobit. Z velkého Bénara lze celý ostrov přehlédnout a přesto jsme v dalších dnech opět získali pocit, že žijeme na rozlehlém ostrově.


Ve středu jsme Jendu s Evou poslali do Mafat, aby viděli zespodu cirk, na který zatím pouze shlíželi z výšin. Vystoupali na Cap Noir a pak slézali dolů do cirku. Vyčerpaní náročným sestupem se zalekli delšího brození a cestu do Aurere vzdali. Namísto toho se dopoledne cákali v Rivière Galet a pěšky pokračovali do Portu. Ve čtvrtek se vrátili jak váleční invalidové ale spokojení z výšlapu, jedině Lukáš byl nešťastný, že nedodrželi plán.

Mafatská škola brození

V pátek jsme vyslali návštěvníky do St Paul na trhy, námořní hřbitov, Bassin Pigeon a na poslední oceanické koupání. Vrátili se nám zmožení, ale celkem spokojení.

A co nám to ten Stříťák koumá? Aneb lovec kešky v zápalu boje.

V sobotu jsme využili ještě rozvodněných vodopádů a posledních sil: jeli jsme na komplex vodopádů na Rivière Ste Suzanne. K Bassin Grondin je obtížnější přístup, ale je patřičně vyvážený nádherným pohledem na vodopád. V Bassin Boeuf je již ověřené skvělé koupání, celému družstvu zvedlo náladu. Bassin Nicole již jen pro úplnost. A protože jsem zastávala funkci horského průvodce já, lehké bloudění nakonec nebylo velkým překvapením. Do finiše jsme nemohli vynechat Niagarské vodopády a malého doďoucha.

Bassin Boeuf

Bassin Nicole

Nad nedělí se již vznášel odjezdový stín. Poslední réunionské dopoledne, zkráceně PRD, jsme se vydali na obhlídku města a velikonoční mši. Katedrála byla příkladně přeplněná a město typicky nedělně liduprázdné. Myslím, že za dva týdny Jenda s Evou dost okusili skutečného Réunionu, nejen toho nádherného z fotek a propagačních letáků, ale také neskutečně únavného cestování, náročných výšlapů, bláznů a vrtošivého počasí.