Okolo Volkánu aneb kryoterapie

Na jižní polokouli se slunce chýlí k severu, dny se zkracují a blíží se tropický podzim. Marně jsme však s Marií vyhlíželi ranní mrazíky. Noční teploty ne a ne klesnout pod 25 stupňů. Ventilátor běží naplno a ani to nestačí, abychom se dosyta vyspali. Pološílení vedrem, které se stále zdráhá pochopit, že by už nemělo být, jsme vyrazili na kryoterapii do hor. Předpověď na víkend na sopce Piton de  la Fournaise byla velmi příznivá – slunce, bezvětří, 10-15 stupňů a žádná otřesy půdy.

V sobotu ráno, jsme vyrazili žlutým přes St Benoit na Plain des Cafres. Už od St Denis obstojně lilo. S velkou důvěrou v Meto France pokračujeme v cestě.  Z autobusu vystupujeme ve vesnici se strašidelným názvem Bourg-Mourat. Pod sálajícím sluncem se vydáváme po pastvinách až k lesní cestě na sopku. Tam jsme si stopli pana stavitele z ostrova St Pierre. Marie se blýskla, zná tento francouzský okrsek s pouhými 6 tis. obyvateli. Jel na výlet se svými dětmi, které asi poprvé braly stopaře a celou cestu měli jen otevřené tlamičky a vykulené oči.

Vysadili nás v poušti Grand Sables. Na Réunionu však není nic tak velké, jak se to jmenuje. Po kilometru chůze jsme byli na vnější straně kráteru, podél kterého jsme šli v podstatě celou sobotu. Otevíraly se nám nádherné výhledy na loňské lávy a vedlejší krátery zbarvené podle dominantních prvků ve vyvřelých horninách. Hluboko pod námi byla oblačnost, jejíž vydatné deště zkrápěly pobřeží. Měl jsem z toho povýšenou radost a užíval si teplého sluníčka s „chladným podtónem“. Takto trefně tuto příjemnou situaci nazvala Marie.  

 

V pozadi Grand Sables

Na okraji krateru

V pozadi Piton de  la Fournaise

Již u oběda se ukázalo, že se vyplatí důkladně se na čundr připravit. Nakoupili jsme si spoustu instantností, vzali 8 litrů vody a doma nechali ešus. Kromě mapy, čelovky, pokrývky hlavy, náhradního oblečení a dalších zbytečností, které jsme taky nechali doma, jsme ale byli skvěle vybavení. Podařilo se nám uvařit jídlo v konzervě od tuňáka. Tímto se veřejně doznávám, že se i já podílím na jeho vyhubení. Snědli jsme to jak jinak než rukama, Marie jak koťátko.

Bez mapy nás okolní krajina nenutila ke spěchu a v domnění, že máme spoustu času, jsme se kochali sopkami, které vyrůstali z buše na úpatí Fournaisy. Soumrak nás zastihl stále ještě na vrcholu kráteru. Víc než hodinu jsme hledali místo pro bivak – nakonec jsme objevili malý, rovný a suchý plácek s úžasným výhledem. Znervózňovalo mě jen, že jsme široko daleko nejvyšším bodem a že nad oceánem se nám kumulují kumuly. Popravdě nejvyšším bodem byla železná seismologická sonda, která plácek sdílela s námi, z čehož jsem měl možná ještě větší vítr. 

Zatopeny krater

Celý den jsem si pochvaloval, že jsme nepotkali ani živáčka a že si konečně odpočineme od civilizace. Zapínám mobil a jsem rád, že máme signál. Píšu kamarádce s internetem, jestli v noci nehrozí bouřky. Stejně nevím, co bychom dělali, kdyby ano. Čelovka je doma. Nehrozí, uff. Marie připravila v konzervě večeři – takové čínské tapas. S večerem se kumuly hezky vybarvily a teplota padla někam k nule. Jako Radovan se radujeme z toho, že máme bundy a že necítíme prsty. Toto krásně zebe, toto krásně mrznem. Záměrně prochládáme, abychom se mohli zavrtat do spacáku. Je to úžasný pocit spát po půl roce zachumlaný.

Vstáváme do slunečného rána. Po celonočních přívalových deštích se sestupová pěšina změnila v potok. Čeká nás ještě 2000m dolů. Kolem deváté potkáváme první horo-běžce. Prý jim to na horu nezabralo 3 hod., takže dole bychom měli být za 2,5. To ještě neví, že nás v půlce kopce potkají na své cestě zpět. Marie je v depresi. Nepřetržitě šlapeme, a přesto jsme skoro na místě. Ze začátku vážíme každý krok. Po té, co několikrát zapadneme do bahna až po kolena, parkurujeme napřímo. Jsou zde však ještě divoké říčky a vegetace tak bujná, že by se nezrodila ani v bujné představivosti secesních výtvarníků. Navíc se spustil déšť. Lezeme jak šneci a v botách nám čvachtá sopečné bahno. Prý je to zdravé.

 

Na úpatí sopky se podrost zvedl, vyčasilo se a cesta byla příjemná. Nicméně jsme dolů sešli kolem třetí a téměř bez naděje dostat se domů busem. Umýváme se v říčce, respektive v kaluži, a pak zkoušíme stopovat. Skoro ihned nás bere super učitel mechaniky, který se s námi baví o evropské identitě a Milanu Kunderovi. Jede pomalu, ekologicky – myslí na přírodu. Podél cest lidi sbírají z keříků goyavier. Byli jsme mu sympatičtí a dovezl nás až domů. Škoda, že nebyl k dispozici dnes, kdy sotva lezeme.