středa 30. listopadu 2011

Zelené a vytahané ruce


V předchozím příspěvku vás Marie informovala o tom, že i na ostrov pohody občas dorazí temný mrak povinností, práce, stresu a všeho toho, před čím se na Réunion utíká. Popravdě jsem vůbec nečekal, že zde budu pracovat i 16 hodin denně. Festival Les Mains Vertes (Zelené ruce), který proběhl minulý víkend v Bras Panonu, však takové nasazení vyžadoval. Po jeho skončení jsem měl spíš ruce vytahané než zelené. Sestěhovali jsme totiž na místo konání půl ostrova. Ale pěkně popořadě…

Vstup do festivalového městečka.

 Co že to tady vlastně dělám? Jsem zde na stáži v Association Arterre http://www.arterre.re/, která se zabývá především agroekologií a senzibilizací lidí k životnímu prostředí. Dostat se sem nebylo zrovna lehké. Spousta jiných organizací, jako třeba místní společnost pro fair trade Réunion Équitable, na mou žádost o stáž vůbec neodpověděla. Dnes se s nimi znám víc a vyšlo na jevo, že mou žádost považovali za vtip. Jsem rád, že v Arterre ji vzali vážně.

Přípravy festivalu Les Mains Vertes.
 
Je to skvělá a velmi příjemná parta čítající desítky dobrovolníků a stovky sympatizantů. Poznal jsem jich hodně, ale rozhodně se nedá říct, že všechny. V posledních týdnech jsme se pravidelně setkávali na journée deco, při kterých jsme vyráběli dekorace na festival. Jejich zajímavé životní příběhy se na náš blog bohužel nevejdou. Většina z nich však v určité životní fázi dospěla k závěru, že nejlepší bude žít na Réunionu, nepracovat, samozásobit se, spolubydlet, brát dávky a dobrovolničit pro různé bohulibé neziskovky. 

Planetu máme pevně v našich zelených  rukou.
 Organizace většího počtu lidí je vždy problematická, zvlášť když probíhá po telefonu a často v den akce. Tak se vám může stát, že se ocitnete na výstavišti a v rámci Týdne vědy představujete školákům solární troubu, kterou vidíte poprvé v životě.  
Děti ohromené patrně mým výkladem.
 Festival Les Mains Vertes se stylem nikterak nevymakal tomu, co už jsem s Arterre prožil. Všichni jsme provolali majlant, abychom se navzájem našli a dovezli vše potřebné na místo. Trvalo to neuvěřitelných čtrnáct dní. Během toho se na mých zádech a v mých vytahaných rukou ocitla spousta roztodivných věcí – stromy živé, palmové ratolesti pletené, plynové i solární trouby funkční, jeden dernier salon bleue snesený a vynesený do druhého patra designe centra Parazart, hudební nástroje, koberce výstavní, stany a stánky, bambusový bar, Annaël řvoucí, Selma spící, Pema na zádech visící, vozíčkář, bobines neboli špulky na kabely s logem těžké a spoustu dalších méně zábavných předmětů.  Nasazení bylo obrovské a zvláště o víkendu jsme na místě byli doslova od rána do večera.

Atelier pod mým vedením - peněženka z tetrapaku. Zvládám i recyklovaný papír a solární troubu.
 Obdivuhodné na celém festivalu bylo to, že sám o sobě proběhl v naprosté pohodě. Velké množství dětí a školáků, pro které byl v pátek připraven samostatný program, vneslo do festivalového městečka uvolněnou atmosféru. K nelibosti mnohých zevlů jsme se obešli bez drog a alkoholu, takže z osob SDF (sans domicile fixe – česky bezďák) se nám tam zdržovala opravdová elita. Zvláště s Axelem, který měl vousy jak Marx s Engelsem dohromady, jsem měl hodně příjemných rozhovorů o svobodě, rovnosti a bratrství. Taky jsem se dozvěděl, že alkohol je mocenským nástrojem vlád a korporací. Díky němu jsou jedinci vytrháváni z rodin, a jako individualizovaní jsou pak snadněji ovládnutelní. Takže už žádný rum!

Permakulturní zahrada s permakulturním Michelem.
 V předchozím příspěvku se Marie zmínila, že se nebojím velkých témat. Myslím, že jsem s Axelem a jeho kamarádem Michelem upekl takovou malou revoluci všedních dní. Projevila se už v pondělí, když jsem Axela uviděl jet po dálnici na kole se svým batůžkem, který nikdy nesundal ze zad. Podobných inspirativních setkání nabízel festival povícero. Hned ve čtvrtek proběhla na Univerzitě Moufia video-konference s Peirrem Rabhim, což je franko-eko-guru z organizace Colibris, jejímž kandidátem se můžete stát i vy http://www.colibris-lemouvement.org/agir/campagne-tous-candidats. Přímo na místo dorazili jeho souputníci Marc Dufumier a Robert Morez, kteří přiblížili světu koncept „jedlých zahrad“. Ty vám celoročně zajistí potřebnou dávku kalorií a vitamínů. Ostatní věci se pak dají sehnat pomocí LETs. Několik rozohněných mužů z Abondance Réunion zpochybňujících správnost peněz představilo tento výměnný nepeněžní systém.  
Video-konference s Peirrem Rabhim.

Teoretický zemědělec vede nadšené...

Ti, co na peníze ještě úplně nezanevřeli, si mohli koupit u Réunion Équitable produkty vyrobené na okolních ostrovech, které neměly to štěstí, a vybojovali si samostatnost. Zbytek se dal utratit na našem baru, pro který skupina kuchařů a kuchařek čítající i Marii připravovala čerstvé bio-eko-občerstvení. Protože zelenina ani ovoce nestaví, postavili jsme v blízkosti baru toilette séche, na které se tak trochu specializujeme. V podstatě je to kadibudka. Aby závěr nebyl jen o hov.., dodal bych, že festival probíhal téměř bez finanční podpory a dost připomínal akce Okrašlovacího spolku – jen ve velkém. Kdyby snad někdo neměl rád nejlepší spolek v Brně http://okr-spolek.webnode.cz/, toto není myšleno peorativně !!!    

Malá solární trouba z krabice od bot, kterou si sice můžete udělat, ale funguje jen tady.

Stavíme bar z bambusu...

Žádné drahé potisky, loga si děláme sami. Naše vizuální identita je však někdy rozmazaná...

Vyprávění eko-pohádek. To budu dělat, až mně děti budou rozumět:-)


Jeden z našich stanů...

Joulian byl velmi srandovní tralalák, a tak připojuji foto jeho atelieru.

V korunách zpívali ptáci a stavěli si zámotkovitá hnízda.


Náš bar...


Kolik druhů ovoce poznáte?

Marii se tam snad líbilo.


Konference M. většinou prospala. Já byl však ve svém živlu. Étos byl úžasný, i když smysl mně často unikal.

                                  Dopoledne proběhlo několik ateliérů tance na hudbu maloya.
                             Večer pak koncert mnoha kapel včetně zde kultovní skupiny Lindigo.



pondělí 28. listopadu 2011

Вы родила б Чехословaкии ?

Minulý týden nás postihly nevídané věci: lehké zkouškové, těžká rýma a Lukáše tvrdá práce na festivalu Les Mains Vertes. Přípravy byly docela náročné a tady se můžete podívat blíže, jak probíhaly. 


Lukášova práce si zaslouží samostatný a velký příspěvek, který napíše on sám, až douklízí po velké akci a trochu spočine.
Nicméně si zaslouží pochvalu před nastoupenou jednotkou za odvahu ve francouzštině. Jistě, pustit se do učení tohoto šíleného jazyka je samo o sobě dost odvážné, ještě o dost odvážnější je na běžnou konverzační otázku typu „jak se vám tam ve východní Evropě žije“ ze sebe soukat epopej o vyhnání sudetských Němců, navázat sametovou revolucí a končit popisem, jak náš prezident krade propisky. A to vše se slovní zásobou, která nezná vyhnání, samet, krádež či propiska. Byla jsem u tohoto vyprávění, Lukáš pantomimicky předváděl prchající Němce, Francouz se potil a já vzpomínala na požadovaná slova v něčem, co by se aspoň mohlo blížit francouzštině. Tento rozhovor se navíc odehrával v malém autě přeplněném pěti osobami s krosnami, prchajícími Němci a propiskami.
K smrti vyděsil svoji kolegyni při přípravách festivalu vyprávěním o vodníkovi. Postupně vyšlo najevo, že tuto povětšinou milou pohádkovou postavu popsal jako „zeleného muže, co zabíjí lidi pro duši“. A tento neobvyklý konverzační námět ho napadl jen proto, že vytvářeli kašírované zelené ruce.
A cena za odvahu je samozřejmě doprovázena cenou za všeobecnou osvětu. Již jsme si zvykli na to, že v ti nejvzdělanější o naší zemi mluví jako o Československu a tvrdošíjně odmítají připustit rozdělení. Když jsem se snažila řešit naši nefungující simkartu, paní za okýnkem nechtěla věřit tomu, že vůbec naše země existuje. Asi desetkrát se mě ptala, zda jsem si jistá, jestli nejsme součástí Polska. Pak své kolegyni vysvětlila, že signál T-mobile chytáme od Němců. Pravidelně se mě ptají, zda v tom Čečensku je už lepší situace. 
Celou dobu jsem si říkala, že je to normální, já také neznám zeměpis Afriky a vůbec. Až mi na testu z francouzštiny kromě známky přibyl i tento komentář: Вы родила б Чехослова́кии? Вы говори́тьe по-ру́сски? Ten pán si nenechal vysvětlit, že rusky nemluvíme, protože, když jsem to přečetla, tak přece rusky mluvíme, ne? 
A to jsou důvody, proč je Lukášova kulturní, dějepisná a zeměpisná osvěta tady potřebná jako sůl. Myslím, že by na to mohl dostat i nějaký grant z EU nebo nějaké jiné štědré instituce.

Ještě před tím, než jsem stihla ochořet a naštvat se na Francouze, jsem absolvovala poslední Journée Découverte. Plachtění na katamaránu na širém oceánu, asi na hodinu se k nám připojilo hejno stovky delfínů, kteří radostně pluli kolem lodí a vyskakovali jako psíci. Nádhera.

Několik fotek od Báry na souši našeho modrého družstva (blbovýraz je důsledekm nadšení a dlouhého pobytu na slunci).





Jinak předvánoční čas tu připomíjají polární lišky a medvědi ve výlohách, prodavačky kreslí na sklo sněhové vločky. A z oken se semtam spouští santa v kožichu. Zato vůbec nemají a neznají adventní věnce (družstvu německých erasmaček se povedl vtipně vyrobit ananasů, nic jako větvičky z jehličí se tu nevyskytuje).
To je pro tuto chvíli vše, jenom takové polechtání klávesnince, těšte se na pořádný příspěvek od Lukáše a na další dobrodružství na ostrově, o kterých Vás, naši milí čtenáři, budeme čerstvě informovat!





pondělí 14. listopadu 2011

Kabar v Mafate


V Mafate, jednom ze tří sopečných kráterů, který je nejhůře přístupný, se tento víkend konal festival místní kultury Kabar. Do Mafaty nevedou silnice, žije zde asi 500 obyvatel a jejich počet prý vzrůstá.



Kráter kdysi poskytoval útočiště uprchlým otrokům, terén je natolik nepřístupný, že se zpočátku nevyplatilo je honit. Uprchlíci toho vesele využívali a vytvářeli osady, protože prchali jen muži a zřejmě jim bylo smutno či co, začali dělat nájezdy do civilizace a krást ženy a dobytek. Což samozřejmě nenechalo plantážníky chladnými a ti najímali lovce lidí, tzv. chasseurs de noirs, aby je pobili. Ale i otrok dostal druhou šanci, přece jenom i plantážník je křesťan, že, napoprvé uřízli otrokovi jen ucho. Když otrok utekl podruhé, uřízli mu druhé. Napotřetí už nebylo co uřezávat, a tak ho zabili. 
V 19. století krátery začali osidlovat Petit Blanc (malí bílí) neboli Yab (dosti pejorativní), malí zamědělci, kteří přišli o půdu a živobytí kvůli dvěma velkým cyklonům 1806 a 1807.
Dnes je kráter přístupný jen pěšky, zásoby obyvatelům přiváží helikoptéra a pošťák jej obchází týden.




Na výlet do Mafate nás pozvala Lucile, moc milá Francouzska. Taky moc ráda sportuje. Se svým spolubydlícím ráda běhá po horách. Asi před třemi týdny bežela Petit Raid, asi 60km právě z Mafaty do Saint-Denis. Když se jeden závod jmenuje Malý Raid, logicky bude následovat i velký čili Grand Raid. Tento závod má asi 160 kilometrů. Převýšení 10 kilometrů nahoru a 10 dolů. Limit na dokončení je 66 hodin. Mezi jednotlivými stanovišti je limit dvě hodiny. Z dvou tisíc startujících doběhne asi jen polovina. Nejrychlejšímu běžci to trvalo 22 hodin. Aurélien, spolubydlící Lucile, dokončil tento závod za tři dny, během nichž spal jen 4 hodiny, v průběhu závodu mu bylo tak zle, že během osmi hodin nemohl nic sníst ani vypít. Závodníci si prostě jen na chvíli zdřímnou v příkopě. Často si berou dvoje spoďáry, aby jedny v případě nehody jen zahodili. Nepřekvapuje mne, že se tomuto závodu také říká La Diagonale des Fous (diagonála bláznů). 

Tak trochu jiný Trutnov

A teď už k festivalu. V Ilet à Bourse měl být po dva večery festival. V pátek se to moc nepovedlo, jelikož umělcům se pěšky moc nechtělo a tak nebyl nikdo, kdo by vytvářel umělecký program. Organizátoři zkusili pustit ekologický film HOME, ale trochu se to zvrhlo, počítač s daťákem měli spojený asi lijánou, protože obraz byl jen zelenočerný. Což lze ocenit v rámci jednolitosti tématu, ale filmu založeném na hezkých obrázcích to dost uškodilo. Těžko poznat, zda se jedná o sopku či ledovec, když to všechno vypadalo jako plesnivý chleba. 

Nekonec ale vše dobře dopadlo, protože Maloyu, která je v nehmotném kulturním dědictví UNESCO, umí békat každý. A tak mimo podium, u ohniště, zněly bubínky až do ranních hodin. 

Maloya je v UNESCU od 1. října 2009 a neznají ji na jiných ostrovech. Její improvizovaný text je ostrou společenskou kritikou, a proto byla až do devadesátých let zakázána. Když byla přidána na seznam UNESCO, okamžitě se zvedla kromě nadšení i vlna odporu - když Maloya tak proč né Séga a proč né tradiční tamilské bály a bůhvícoještě. Mně přijde, že se neustále opakuje text maloya maloya. 


Další večer již umělci přijeli (upřímně, některé tváře jsem tam rozeznala již od předchozího večera) a začala merengue. Tanec připomínající bojové umění.

Malý fotoromán začínajících tanečníků merenguy.



Festival jsme prokládali výlety, které vymýšlela Lucile. Drobný výlet k řece trval pět hodin ostrou chůzí...






 
Endemický paille en queue, bílý ptáček, kterého má St Denis ve znaku.



Kde hřeby nestačí, pomůže drát.



Saint Expédit a dvě roztančené Marie

V neděli nás už čekala jen cesta zpět. Zvolili jsme krásnější, ale náročnější cestu podél kanalizace přes Ilet à Malheur a Aurere. Náročnou cestu nezvládly baterky ve foťáku, takže jen pár obrázků:


Podél kanalizace, která byla dosti děravá, a tak nebyla nouze o spršky.






Kostelík v Ilet à Malheur, svoje smutné jméno dostala vesnice kvůli bitvě mezi uprchlými otroky a lovci uprchlíků