Minulý týden nás postihly nevídané věci: lehké zkouškové, těžká rýma a Lukáše tvrdá práce na festivalu Les Mains Vertes. Přípravy byly docela náročné a tady se můžete podívat blíže, jak probíhaly.
Lukášova práce si zaslouží samostatný a velký příspěvek, který napíše on sám, až douklízí po velké akci a trochu spočine.
Nicméně si zaslouží pochvalu před nastoupenou jednotkou za odvahu ve francouzštině. Jistě, pustit se do učení tohoto šíleného jazyka je samo o sobě dost odvážné, ještě o dost odvážnější je na běžnou konverzační otázku typu „jak se vám tam ve východní Evropě žije“ ze sebe soukat epopej o vyhnání sudetských Němců, navázat sametovou revolucí a končit popisem, jak náš prezident krade propisky. A to vše se slovní zásobou, která nezná vyhnání, samet, krádež či propiska. Byla jsem u tohoto vyprávění, Lukáš pantomimicky předváděl prchající Němce, Francouz se potil a já vzpomínala na požadovaná slova v něčem, co by se aspoň mohlo blížit francouzštině. Tento rozhovor se navíc odehrával v malém autě přeplněném pěti osobami s krosnami, prchajícími Němci a propiskami.
K smrti vyděsil svoji kolegyni při přípravách festivalu vyprávěním o vodníkovi. Postupně vyšlo najevo, že tuto povětšinou milou pohádkovou postavu popsal jako „zeleného muže, co zabíjí lidi pro duši“. A tento neobvyklý konverzační námět ho napadl jen proto, že vytvářeli kašírované zelené ruce.
A cena za odvahu je samozřejmě doprovázena cenou za všeobecnou osvětu. Již jsme si zvykli na to, že v ti nejvzdělanější o naší zemi mluví jako o Československu a tvrdošíjně odmítají připustit rozdělení. Když jsem se snažila řešit naši nefungující simkartu, paní za okýnkem nechtěla věřit tomu, že vůbec naše země existuje. Asi desetkrát se mě ptala, zda jsem si jistá, jestli nejsme součástí Polska. Pak své kolegyni vysvětlila, že signál T-mobile chytáme od Němců. Pravidelně se mě ptají, zda v tom Čečensku je už lepší situace.
Celou dobu jsem si říkala, že je to normální, já také neznám zeměpis Afriky a vůbec. Až mi na testu z francouzštiny kromě známky přibyl i tento komentář: Вы родила б Чехослова́кии? Вы говори́тьe по-ру́сски? Ten pán si nenechal vysvětlit, že rusky nemluvíme, protože, když jsem to přečetla, tak přece rusky mluvíme, ne?
A to jsou důvody, proč je Lukášova kulturní, dějepisná a zeměpisná osvěta tady potřebná jako sůl. Myslím, že by na to mohl dostat i nějaký grant z EU nebo nějaké jiné štědré instituce.
Ještě před tím, než jsem stihla ochořet a naštvat se na Francouze, jsem absolvovala poslední Journée Découverte. Plachtění na katamaránu na širém oceánu, asi na hodinu se k nám připojilo hejno stovky delfínů, kteří radostně pluli kolem lodí a vyskakovali jako psíci. Nádhera.
Několik fotek od Báry na souši našeho modrého družstva (blbovýraz je důsledekm nadšení a dlouhého pobytu na slunci).
Jinak předvánoční čas tu připomíjají polární lišky a medvědi ve výlohách, prodavačky kreslí na sklo sněhové vločky. A z oken se semtam spouští santa v kožichu. Zato vůbec nemají a neznají adventní věnce (družstvu německých erasmaček se povedl vtipně vyrobit ananasů, nic jako větvičky z jehličí se tu nevyskytuje).
To je pro tuto chvíli vše, jenom takové polechtání klávesnince, těšte se na pořádný příspěvek od Lukáše a na další dobrodružství na ostrově, o kterých Vás, naši milí čtenáři, budeme čerstvě informovat!
