Kabar v Mafate

V Mafate, jednom ze tří sopečných kráterů, který je nejhůře přístupný, se tento víkend konal festival místní kultury Kabar. Do Mafaty nevedou silnice, žije zde asi 500 obyvatel a jejich počet prý vzrůstá.

Kráter kdysi poskytoval útočiště uprchlým otrokům, terén je natolik nepřístupný, že se zpočátku nevyplatilo je honit. Uprchlíci toho vesele využívali a vytvářeli osady, protože prchali jen muži a zřejmě jim bylo smutno či co, začali dělat nájezdy do civilizace a krást ženy a dobytek. Což samozřejmě nenechalo plantážníky chladnými a ti najímali lovce lidí, tzv. chasseurs de noirs, aby je pobili. Ale i otrok dostal druhou šanci, přece jenom i plantážník je křesťan, že, napoprvé uřízli otrokovi jen ucho. Když otrok utekl podruhé, uřízli mu druhé. Napotřetí už nebylo co uřezávat, a tak ho zabili. 

V 19. století krátery začali osidlovat Petit Blanc (malí bílí) neboli Yab (dosti pejorativní), malí zamědělci, kteří přišli o půdu a živobytí kvůli dvěma velkým cyklonům 1806 a 1807.

Dnes je kráter přístupný jen pěšky, zásoby obyvatelům přiváží helikoptéra a pošťák jej obchází týden.

Na výlet do Mafate nás pozvala Lucile, moc milá Francouzska. Taky moc ráda sportuje. Se svým spolubydlícím ráda běhá po horách. Asi před třemi týdny bežela Petit Raid, asi 60km právě z Mafaty do Saint-Denis. Když se jeden závod jmenuje Malý Raid, logicky bude následovat i velký čili Grand Raid. Tento závod má asi 160 kilometrů. Převýšení 10 kilometrů nahoru a 10 dolů. Limit na dokončení je 66 hodin. Mezi jednotlivými stanovišti je limit dvě hodiny. Z dvou tisíc startujících doběhne asi jen polovina. Nejrychlejšímu běžci to trvalo 22 hodin. Aurélien, spolubydlící Lucile, dokončil tento závod za tři dny, během nichž spal jen 4 hodiny, v průběhu závodu mu bylo tak zle, že během osmi hodin nemohl nic sníst ani vypít. Závodníci si prostě jen na chvíli zdřímnou v příkopě. Často si berou dvoje spoďáry, aby jedny v případě nehody jen zahodili. Nepřekvapuje mne, že se tomuto závodu také říká La Diagonale des Fous (diagonála bláznů). 

Tak trochu jiný Trutnov

A teď už k festivalu. V Ilet à Bourse měl být po dva večery festival. V pátek se to moc nepovedlo, jelikož umělcům se pěšky moc nechtělo a tak nebyl nikdo, kdo by vytvářel umělecký program. Organizátoři zkusili pustit ekologický film HOME, ale trochu se to zvrhlo, počítač s daťákem měli spojený asi lijánou, protože obraz byl jen zelenočerný. Což lze ocenit v rámci jednolitosti tématu, ale filmu založeném na hezkých obrázcích to dost uškodilo. Těžko poznat, zda se jedná o sopku či ledovec, když to všechno vypadalo jako plesnivý chleba. 

Nekonec ale vše dobře dopadlo, protože Maloyu, která je v nehmotném kulturním dědictví UNESCO, umí békat každý. A tak mimo podium, u ohniště, zněly bubínky až do ranních hodin. 

Maloya je v UNESCU od 1. října 2009 a neznají ji na jiných ostrovech. Její improvizovaný text je ostrou společenskou kritikou, a proto byla až do devadesátých let zakázána. Když byla přidána na seznam UNESCO, okamžitě se zvedla kromě nadšení i vlna odporu - když Maloya tak proč né Séga a proč né tradiční tamilské bály a bůhvícoještě. Mně přijde, že se neustále opakuje text maloya maloya. 

Další večer již umělci přijeli (upřímně, některé tváře jsem tam rozeznala již od předchozího večera) a začala merengue. Tanec připomínající bojové umění.

Malý fotoromán začínajících tanečníků merenguy.

Festival jsme prokládali výlety, které vymýšlela Lucile. Drobný výlet k řece trval pět hodin ostrou chůzí...

 

Endemický paille en queue, bílý ptáček, kterého má St Denis ve znaku.

Kde hřeby nestačí, pomůže drát.

Saint Expédit a dvě roztančené Marie

V neděli nás už čekala jen cesta zpět. Zvolili jsme krásnější, ale náročnější cestu podél kanalizace přes Ilet à Malheur a Aurere. Náročnou cestu nezvládly baterky ve foťáku, takže jen pár obrázků:

Podél kanalizace, která byla dosti děravá, a tak nebyla nouze o spršky.

Kostelík v Ilet à Malheur, svoje smutné jméno dostala vesnice kvůli bitvě mezi uprchlými otroky a lovci uprchlíků