A schválně, kdo z vás, milí
čtenáři, jste nám věřili, že Piton de Neiges bude náš poslední výlet? Správně,
přece ani žralok na pohorkách nás neodradí od chuti podívat se do posledního
koutu Cilaosu! A tak jsme se, už jako bezdomovci, po byrokratickém kolečku
spojeném s opouštěním bytu a po lehce chaotickém stěhování, vydali opět
s krosnami na zádech nekonečnými zatáčkami až do Cilaosu. Na nádraží v St
Louis jsme se ani příliš nerozčilovali, ačkoliv měl autobus skoro hodinové
zpoždění. Bavil nás blázen, který s sebou vedl vzrušený dialog, který
prokládal ptačím zpěvem tak, že ani Papageno by se nemusel stydět. Sám si pak
po úkloně také zatleskal.
|
Mare a Jonc v protisvětle |
|
jasná rasta inspirace |
|
Bonnet du prêtre |
U horského plesa Mare à Jonc jsme
započali čundr dodem a zamačkávali jsme slzy při pomyšlení, že už je to
skutečně naposled. Lehce nachmelení jsme se odkolébávali směrem k Bras
Sec. Po slezení a následném vylezení raviny nás malí kluci nasměrovali směrem
k Palmiste Rouge. Slunce se už chýlilo k západu, když jsme se
vyhoupli na malou planinku, a tak jsme dali spočinout unaveným nohám, rozdělali
ohýnek z promočeného dřeva a debatovali nad smyslem života, vesmíru a
vůbec nad opečenou klobáskou. Uléhali jsme s pocitem nehorázné
nespravedlnosti – vůbec se nám nezdálo v pořádku, že těch devět měsíců tak
rychle uteklo a že bychom měli natrvalo odjet. Ráno se Lukáš probudil
s prvními slunečními paprsky, které však osvětlovaly pouze vrchol Piton de
Neiges, a k našemu překvapení se náš stan proměnil v iglú, celý jeho
povrch byl pokrytý malou vrstvou ledu. Vytrvale jsem zůstávala ve stanu ještě
několik hodin, než za mnou přišlo slunce. Rázem led zmizel a my se vydali dolů,
k řece. Asi dvě hodiny jsme se loudali v krásném údolí, až jsme se
vyloupli ve vesnici a dále pokračovali autobusem.
|
Zarytě zůstávám v iglú |
|
Zatímco Lukáš rozmrzá při prvních slunečních paprscích |
|
Falešný pepř - naprosto delikatesní plevel |
|
Poslední pohled do ústí Cilaosu |
A poté dále stopem, zastavil nám běžec Grand Raid, sám o sobě
prohlašoval, že je blázen a tak jsme si ušetřili práci s diagnózou. Byl
však velmi milý a ukázal nám přesně tu správnou cestičku, kterou se
vydat do Entre Deux. Po krátkém odpočinku u řeky jsme za slabou hodinku
vyfuněli kopec. I já se raději sápu do kopců, než bych se měla ocitnout na pekelném nádraží v St Louis. V Entre Deux jsme navštívili kamarády a Lukášovy kolegy
Audrey a Maxe s malou Selmou.
Na další den nám Lukáš naplánoval velké kolečko v okolí Entre Deux, ale pak se pustili s Audrey do závěrečných hodnocení, zpráv a průběžně se okolo toho snídalo, povídalo a pila se káva, až nám zbyl čas pouze na menší výlet k Arche naturelle. Člověk je tvor nevděčný - kdyby se něco takového vyskytlo v našich zeměpisných šířkách, byla by z toho rarita. Ale protože celý ostrov je divuplný, poté, co jsme se probrodili až k cíli, mostku, jen jsme pokrčili rameny a zeptali se, zdali už je to jako ono. Tak se opět stala naše cesta i jejím cílem a po pikniku a ledovém koupání jsme se vrátili se rozloučit.
Celý rok jsme se chystali do Jardin d'Eden, a tak, když už jsme byli na té Hermitage naposled, tak to bylo skoro povinné. Zahrada je vlastně miniaturní parčík, který hlásá, že je možné v něm obdivovat na 600 druhů typických rostlin z Réunionu a přilehlých ostrovů. Což o to, množství skutečně odpovídalo, ale dle stavu zahrady to spíše vypadalo jako v márnici. Pár odkvetlých keříků, přichcíplé plevele, které rostou daleko bujněji, když se o ně nikdo nestará, zkrátka, i rajská zahrada potvrdila pravidlo : "Na Réunionu do muzea nepáchni, zchudneš a zkazíš si den." Toliko moudro na uzavření posledního příspěvku. Anebo, že by nebyl poslední? Dá se nám věřit, že se ještě na poslední chvíli nenecháme zlákat krásami neoplocené přírody?
Nádherný fotky a šťastnou cestu domů. Slávka
OdpovědětVymazatDíky za zajímavý blog! A svým způsobem vám závidím - už se mi začíná po tom krněnském prostředí trochu stýskat..
OdpovědětVymazatA jen tak mimochodem. Nechápu, že jste se z té přírody nejevili ještě mnohem víc. Já jsem tady na Zélandu z těch úžasných scenerií na větvi každou chvíli, čím dál hůř hledám pro blog superlativa - a z těch vašich fotek to vypadá, že je tam všechno ještě strmější, vyšší, bujnější, spektakulárnější... Asi už jste fakt rozmazlení :-)
Tak příjemný konec pobytu! Martin
O, Martine díky, nechali jsme se velmi rozmazlit superlativni prirodou a mit vyhled na dvoutisicove hory a ocean zaraz z okna nam prislo jako mily standard, ted uz druhy den zirame, jak je vsechno sede, studene a mlzne... ale jsme radi, ze jsme doma. Taky prijed, zase bude veselo!
OdpovědětVymazat