pondělí 14. května 2012

Piton de Neiges neboli Sněžka

Když Lukáš končil poslední příspěvek s tím, že příště se můžou naši čtenáři těšit na příspěvek o Piton de Neiges, ani jeden jsme netušili, že to přijde tak brzo. Původně jsme měli v plánu vrchol Indického oceánu dobýt až ve středu a to ve větší výpravě, ale protože Lukáš ve čtvrtek zjistil, že mu jeho organizace zaplnila diář až do odjezdu a protože meteorologové věštili mimořádně příznivé počasí, ve čtvrtek večer padlo náhlé, intuitivní a velmi spontánní rozhodnutí, vydat se do hor už v pátek ráno.

Že s mimořádně krásným počasím to nebude tak horké, se ukázalo už cestou na východ. Nízké mraky neslibovaly hezké a slunečné počasí, ostatně za chvíli se slušně rozpršelo. Doufali jsme, že Plaine de Cafres, náš výchozí bod, bude ještě nad mraky a my zažijeme alespoň příjemný začátek. Bohužel. Autobus nás vyplivl do skotského mrholení, mlhy, která obslizne v okamžiku naprosto vše.  V tom samém okamžiku Lukáš zjistil, že tentokrát zapomněl pláštěnku na batoh a jeho snaha vyrobit si ji z igelitu nalezeného v příkopu byla sice chvályhodná, ale také marná. Ještě chvíli jsme tedy u silnice šaškovali s převlékáním, zavazováním tkaniček a přeskládáváním batohů, a pak vyrazili po pláni, neznámo kam, protože vidět bylo tak na dva kroky před sebe. Mírným stoupáním jsme v monotónním (jednak jednobarevně šedavým a druhak stále stejným) Forêt Bébour pokračovali dlouhé hodiny. 





Slaniska

Mlžný les Bébour

Se soumrakem se mlhy zvedaly


No, to je vrchol.

Po necelých šesti hodinách pochodu jsme se již za soumraku a značně vysílení vyloupli před horskou chatou, tedy gîte. Ani jednomu z nás nebylo příliš do skoku a ani do kroku, ale občerstvení jsme se rozhodli přece jen dobýt vrchol ještě ten den. Při chabém světle čelovek jsme se škrábali na vrchol, po cestičce vyznačené bílými značkami.
Stoupání k vrcholkům hor jsou si v jednom bodě podobné – vrchol hory, sviňa, aspoň jednou vždycky cukne. Sápete se do vrchu, už je na dosah ruky, maximálně deset minut a ouha – cukne a je zase zlomyslně dál. Réunionská Sněžka se nesnažila vybočit z této vrcholové módy a zatímco jsme urputně stoupali, poťouchle se vzdalovala. Sice se nám nohy motaly únavou a byli jsme již naprosto zničení, ale náhle projasněná obloha plná hvězd a naprosté ticho nás ohromovaly svou nádherou. Snad poprvé jsem viděla mléčnou dráhu! Občas nám mezi nohama proběhla tučná krysa, asi v nás viděla zdroj potravy.
Netrvalo ani dvě hodiny a byli jsme na vrcholu. Následovala rychlá stavba stanu v kamenné ohrádce a následné oblečení naprosto všeho, co jsme měli s sebou – uléhala jsem v několika vrstvách triček, ponožek, mikin, zkrátka veškerého teplejšího šatstva, které máme na ostrově. Moje tělesná teplota stejně klesala úměrně té venkovní a asi po hodině mrznutí jsem se vloupala Lukášovi do spacáku, kterému bylo teplo. Svým tělesným chladem jsem vymrazila nás dva i spacáky.

Chlad nebyla jediná obtíž, která nás v noci trápila. Uprostřed noci jsme uslyšeli, jak nám někdo leze do stanu. Krysy, krmené z odpadků a konzerv se rozhodly prohrábnout nám batohy, plašení na ně vůbec nezabíralo a nakonec se naštěstí spokojily jen s rozcupováním obalu od poctivé bramborové polévky.
Zde si dovolím malou vsuvku o réunionských krysách. Zdejší krysy nejsou ani trochu milé a bohužel ani plaché. Ba naopak, jsou tučné, drzé, nebezpečné a přemnožené. Spolu se zdivočelými kočkami si pochutnávají na vejcích místního ptactva, někdy i na samotných opeřencích. Dále krysy jsou přenašeči leptospirózy, což není žádná sranda a v neposlední řadě jsme se kvůli nim nevyspali, takže si teď často mrmláme: jdou krysy kanálem, mají krysy hlad, nedám krysám kousek chleba, nemám krysy rád!
 



Hruškovice na vrcholu je to nejlepší outdoorové vybavení
Cilaos těsně před úsvitem

Povšimněte si hejna tučnáků na vrcholku.

Zmrzlíci na bočním vrcholu, v pozadí Grand Bénare
Ponožky v několika vrstvách na nohou i na rukou.
Tupé a zamrzlé výrazy na hlavním vrcholku.




Libo větší důkaz zimy? Ledové krystalky ze včerejší mlhy

Pohled do Salazie



Výhled do Salazie, v pozadí Mafate.





Ale zpět k našemu vrcholu – jen co nás opustily krysy, už jsme slyšeli kroky vstavačů. Nevím, kde se toto pravidlo vzalo, ale na vrcholek Neiges se musí na svítání, jinak to nemá cenu! Je sice pravda, že jistota výhledu je téměř zaručena, ale už od šesti od rána se zmrzlíci mačkají na samotném vrcholku s teleobjektivy. Piton de Neiges má sice jeden ten nejvyšší bod, ale je to docela veliký masiv, jehož boční vrcholky, sice nižší asi o pět metrů, nabízí stejný a možná i hezčí výhled. A tak jsme s Lukášem vítali slunce na výběžku sice nižším, ale zato sami. Doporučuju boční vrchol s anténkama, nádherný výhed do Salazie a taky tak trochu do Mafate je prostě nejkrásnější.


Na pláně už se pomalu sápe mlížka.



Dík neznámým hrdinům za postavení kamenných ohrádek! a samozřejmě Lukášovi za ranní teplé nápoje.



Ranní káva
Po vydatné vrcholové snídani, kdy jsme byli na celém masivu sami – úsvitová dávka turistů se už skoulela na snídani na chatu a ranní družstva běhačů ještě nedorazila, jsme se vydali dolů. Cesta do Cilaosu nebyla až tak náročná, sice jsme klesli o více než 1700 metrů, ale cesty jsou luxusně upravené pro turisty všeho druhu.


Plaine de Cafres, v pozadí Fournaise

pankáč 
Cilaos




I Lukáš už prohlásil, že hor má plné zuby, v tom se s ním shodly i mé pohorky, které se rozhodly zbavit se podrážek a i kdybych nakrásně chtěla ještě do hor, prostě nemůžu. Zkrátka, odteď jsme plážovky a po zbytek pobytu jsme k nalezení na pláži nebo v bazéně:

Nějak tak


Ještě jedna poznámka ke zpáteční cestě z Cilaosu - byla neskutečně dlouhá. Málem nám ujel poslední autobus z města, ale protože měl zpoždění, stihl s námi pokecat ještě kreolský děda. Krom obyčejných dotazů na to, jak se u nás mluví, co se u nás jí, jak můžeme přežít tu zimu, se ptal, zda u nás žijí také černoši, Indové a Kreolové. Hrozně ho zklamalo, že ne a přemlouval Lukáše, aby tady zůstal a zpestřoval nadále již dosti pestrou populaci svou blanďatou kšticí.









Žádné komentáře:

Okomentovat