Přes Mafate

Na sobotu a následující dny hlásili meteorologové malou pravděpodobnost deště a na mapu ostrova provokativně umístnili desítky sluníček. Zběžná časně ranní kontrola oblohy neprozrazovala nic, co by odhady odborníků vyvracelo, a tak jsme obtěžkáni baťohy vyrazili na několikadenní „válecí čundr plný koupání a čtení ve stínu letitých mafatských tamaryšků“. Tuto mou reklamní frázi mně pak Marie často otloukala o hlavu, ale k tomu později.

Už v St André lilo jako z konve. V tomto bodě jsme se ještě mohli otočit, ale část naší výpravy prostě věří expertům a očekávala v cirku Salazie slunečné počasí. Pochopitelně marně. Promokli jsme už při přestupu do 11ti místné hypermoderní maršutky, kterou řidič startoval dechem a do které se nás namačkalo asi tak třicet. Neprozřetelně a především bez dovolení jsem uložil svůj batoh do kufru, což se ukázalo v Beliéru jako zásadní problém. Bez vypnutí motoru se nedá kufr otevřít, a když se vypne motor, musí se celá procedura s dýcháním do trubiček a oživováním plechového božstva opakovat. 

Krátce a stručně, řidič byl nasraný a my pelášili do kopce ve směru Col de Beuf  pro případ, že by si to se mnou ještě chtěl vyřídit. Ani jsme nestopovali, ale hned první auta nám zastavily. Marie se přidala, ke své smůle, k týmu reunionských doktorů. Já jel s jejich kamarády prodejci dámské obuvi z metropole. Oba dva jsme se do konverzace trochu tlačili. Moc nám ale pomohli. Na sedlo to bylo autem ještě 20 min. a v tom dešti a mlze by to nebyl žádný med.

Zrovna když jsme si prohlíželi upomínkovou ceduli na havárii vrtulníku a kochali se 2m výhledem na nejbližší přesličníky, vyhoupl se z mlhy mafatský zásobovací vrtulník, který na sedle cosi nabíral. Pro nepravidelné čtenáře bych si dovolil vysvětlující vsuvku. Mafate je nejopuštěnější a nejdivočejší ze všech zdejších cirků – provalených sopečných kráterů, kde se kdysi ukrývali uprchlí otroci. Je zde asi desítka malých vesniček, do kterých nevedou cesty ani žádné inženýrské sítě. Bohužel se stal tento cirk výkladní skříní francouzského rovnostářství. Každá vesnice je převybavená různými technickými vychytávkami, v každé z nich je škola, obchody a nejrůznější služby včetně dopravního vrtulníku.

Marie nemá tento cirk ráda. Za prvé je to v něm nahoru dolů. I když je trasa sestupová – jako ta naše – překonávají se stovky metrů hluboké kaňony, kde se musí i stoupat. Za druhé proto, že je tak prodejný. Místní nejsou pohostinní. Za vlídnost se tady platí. Požádáte-li o vodu, často vás odkážou na obchod s předraženými a vrtulníkem dovezenými petkami. Dost nám to připomíná Banát, kam se jezdí za původností, kterou místí úzkostlivě střeží, protože je to prodejní artikl. Konec vsuvky.

 V lijáku jsme sestoupili přes pláň staletých tamaryšků do vesnice La Nouvelle, kde nám počasí dalo přesně půlhodinku na uvaření obědu. Co dělat. Číst si nešlo, a tak jsme šli dál. Klesali jsme mezi vodopády do kaňonu Rivier des Galetes a vyhlíželi jsme vesnici Cimendal, kde jsme chtěli brát vodu. Tu jsme nějak přešli, a tak jsme se spokojili s vodou z vodopádu. V mírné obavně z leptospirózy, kterou zde roznášejí přemnožené zavlečené krysy, jsme pili a žijeme.

Večer přestalo pršet, ale krize vyvolaná promoklými věcmi v batohu byla vleklá a nezaplašila ji ani koupel v říčce, u které jsme mimochodem nocovali.

Ráno se část výpravy odmítala smířit s faktem, že to, co jsme včera celé odpoledne klesali, bychom měli znovu nastoupat. Výhledy byly epochální - nejdříve Grand Bénare, pak i Piton des Neiges a na sedle Brnonchard i Maido. 

To už jsme byli blízko vesnice Roche Plate a pivu. Po Dodu se nám hezky klesalo eukaliptovými háji, když se však na dnu Mafate objevila skalní hradba k překonání, leckdo klesl na mysli.

 Naštěstí hned v zápětí čekalo slíbené koupání v řece, vaření, kempení a nakonec i ohýnek, kde jsme si zazpívali úryvky táborákových písní a vzpomněli na kamarády. U vyhasínajícího ohně jsme se kochali jižní oblohou a poslouchali nepřátelské dunění vodopádů a blízké řeky.

Třetí den jsme započali s tím, že rozhodně nebude poslední. Byli jsme pořád hluboko v cirku. Pěšina vedoucí nad řekou do Cayenne a pak do Deux Bras nás ale překvapila svou schůdností. Traverzovala hory téměř po vrstevnici, takže jsme již kolem poledne byli z cirku skoro venku.

 Nasvědčovala tomu i vzrůstající hustota nesympatických mastňáckých turistů. Cestou jsme zobali různé chutné bobule, o kterých jsem zbytku týmu tvrdil, že jsem je viděl v nějaké učené knize. Mastňáci si jich nevšímali. Utekli jsme před nimi do zákrutu řeky, kde jsme konečně realizovali válecí čundr. Jen na to sakračtení zase nedošlo.

Začala se hnát bouřka, rychle jsme se sbalili a směřovali k Portu. Čekalo nás ještě 15km. To by s naší nově nabytou fyzičkou nebyl problém. Cestu však ztěžovali protivně dlouhé kamenité brody, kde člověk musel uhýbat taxi-jeepům, které jezdili pro mastňáky až do Deux Bras. Jeden jsme si stopli a vezli se na korbě. V hlubokých brodech se jedna část týmu bála převržení a druhá toho, že budeme muset platit. Dobře to dopadlo. Jen na to válení a čtení na tomto likvidačním čundru nedošlo. V autobuse nám pak opilý bílý dědek, co měl sebou černošku ve zlatě, které šahal celou cestu do rozkroku, vysvětlil, že to nic není oproti Pitonu des Neiges, kam se teprve chystáme. Těšte se tedy na další příspěvek.