Na jih!

Do našeho lázeňského pobytu na ostrově se vrátil klid, mír a lehké bezstarostné povalování. Tento týden v St Denis probíhá festival dokumentárních filmů s tématikou "Les Révoltés de l'Histoire" a byl velkolepě zahájen filmem o Bobu Marley. Rastafariánství tady hodně frčí, žlutá-červená-zelená je všudypřítomná, jenom to moc nechápu - kam by se ti vyznavači panafrického hnutí chtěli vracet? Zásadním poznatek z filmu: Bob spotřeboval 500g trávy týdně. Ale nebojte, v tomot příspěvku nebudu psát jen o tom, že jsme vyrazili do kina poslouchat rastafariánské filozofy (takoví lidé skutečně existují, mají hodně vyhulený výraz, říkají "you know" a jsou k vidění ve filmech o Bobu Marley), jakkoli je pro nás výlet do kina ojedinělý a velký zážitek.

 
V sobotu  ráno jsme vyrazili na rekonvalescentní pouť do Saint Rose navštívit panenku Marii od lávy. Vydali jsme se z přístavu podél divokého pobřeží rozvrásněného nepřetržitými údery vln. Hned ze začátku naše družstvo utrpělo citelné ztráty: při mé snaze uloupit dozrávající liči Marii spadl na hlavu asi půlkilový trs tohoto lahodného ovoce. Dočasné mrákoty využilo krvežíznivé hejno tygrovaných komárů, které zbaběle napadlo zhroucenou Marii a uštědřilo ji několik stovek bodanců. Marie se pak ulepená od liči doznala, že se při zabíjení dvaceti komárů jednou ranou nejvíc obávala toho, jestli některý nepřenáší obávanou chicuncunyu. Zato mně se zdálo, vzhledem k tanci, který prováděla, že už ji má. Chicuncunya je veselé virové onemocnění, jehož název je odvozen od držení těla nemocných osob. Různě se totiž klátí - ve svahilštině „chikungunya“ znamená „kráčet skloněný“.

Liči pro čiči.

Po této drobné nepříjemnosti a s plnými břichy liči jsme hrdě odkráčeli do temného palmového háje vstříc dalším dobrodružstvím. Z těch nejzásadnějších zmíním útok suchozemských hyper-rychlých krabů, který jsme odvrátili jen díky hbitému zásahu prozřetelnosti v podobě malého klacíku. Ten byl zrovna tak tlustý, že nešel klepety přeštípnout a tak dlouhý, že kraby držel od těla. Zvláště na Marii příroda útočila. Zlořečené ptactvo ji svrhlo na už dost bolavou hlavu větev, pes vylezl z křoví schválně tak, aby se lekla a pláž jí naházela do bot písek.

Útočný krab - neděláme z komárů velbloudy.

Temný hvozd.

Naštěstí jsme po 5 hodinách dvou hodinového úseku pobření pěšiny dorazili k lávotoku z roku 1977. Odtud jsme se vydali proti proudu ztuhlého magmatu až ke kostelíku Notre-Dame des Laves (Panna Maria v Lávě). V této části ostrova jsou erubce dosti časté. I několikrát do roka je proudem lávy přehrazena pobření  silnice N2 vedoucí pod vulkánem. Prohrnutí lávy není tak snadné jako prohrnutí sněhu. Silničáři musejí čekat několik měsíců než proud lávy vychladne. Pak přijdou na řadu zbíječky a dynamit. A právě v roce 1977 postihla erupce vesnicei Piton-Sainte-Rose. Proud lávy tehdy zničil mnoho budov. Jen zázrakem zůstal ušetřen kostel, který proud lávy obestoupil a jeho čelo se zastavilo před dveřmi. To, že v tom má prsty panna Maria bylo všem jasné od samého začátku. Dnes nám tento slavný moment připomíná nejen kostel, ale i lékárna, restaurace a jiné kulturně-společenské zařízení.

Muž s filaosy. Anonym

Už to sviští po lávovišti.

Po kolena v lávě.

Kdyby tento příspěvek psala Marie, určitě by se rozepsala také o kulturní neděli v Saint Denis. Po mši v katedrále jsme navštívili četné památky, muzea a galerie. Na pořadu dne bylo i lenošení v Jardin de l'État, kavárna a koncert zasloužilé umělkyně ve zpěvu maloya. Mně se nejvíc líbilo v přírodovědném muzeu, kde jsme navštívili nitro lodi, zasmáli se vycpaným lemurům a z blízka si prohlídli podivnou latimérii podivnou.

Dvorana radnice.

Zoubek času.

miniboa

Galerie

Jardin de l'État

Evropsky vypadající ul. Pařížská.

V přírodovědném muzeu.

U sousedů na Mňaudagaskaru plodil praotec Lemur.

Kuk

Zde žijící milý tang.

Už zde nežijící blboun nejapný.

Naštěstí už vyhubený netopýr. Nejezděte na Mauricius - tam ještě žije!

Co dodat, je tak podivná a vážila 90kg.

 

Tklivá maloya.