Výlet do Cirque de Salazie

Po dlouhých rozpacích, jestli pojedeme na celý víkend nebo jen na jeho část, které v naší expediční dvojici poprvé vyvolal z práce (především pak ze čtvrtečního večírku) vyčerpaný Lukáš, jsme vyrazili na dvoudeňák do Cirque Salazie. Jedná se o jeden ze tří přírodních amfiteátrů vzniklých zřícením sopky Piton de Neiges. Díky otevřenosti směrem k Indickému oceánu je bohatě zásobován vodou, čímž je ze všech cirků nejzelenější. Daří se tady jak zelenině, tak zemědělství. Teplo a vlhko způsobuje nekontrolované bujení vegetace, která se nezastaví před ničím. Na chvilku zaparkujete auto u lesa a za pár dní ho už nenajdete.

Chouchou erbovní plodina Cirque Salazie – velmi chutná zelenina na pomezí zelí a okurky.

Několikahodinovou cestu srovnatelnou snad jen s výletem do jižních Čech jsme zakončili v městečku Hell-Bourg. Marně byste zde hledali pekelný zámek, i když okolní vrcholky a majestátní horské stěny trochu připomínali Mordor. Městečko je to poklidné, kreolsky zdobné, barevné, kvetoucí a trochu ospalé. To, že přes něj v sobotu vedl závod Grand Raid – třídenní 160km běh s 6 tis. účastníky – nechávalo některé obyvatele chladnými.

Réunionci nejraději po horách běhají. Tento závod je vrcholem suché sezóny, kdy se to na blátivých cestách ještě dá.

 

Dopolední siesta...

Typický kreolský dům tzv. casa creol.

Nám bezohlední běžci trochu komplikovali cestu. Marie před jedním z nich musela uskočit do potoka a namočila si botičku. Naštěstí vlna rychlých a bezohledných odezněla a za ní se trousily více či méně vyčerpané zablácené osoby pohybující se téměř rychlostí chůze. Na naše pomalé tempo, které obnášelo ochutnávky různých druhů ovoce a odbočky k vodopádům a pamětihodnostem však neměli. Jak náhle se běžci objevili, tak i zmizeli a v cirku opět zavládla venkovská idyla.

Typické obydlí tzv. malých bílých - potomci drobných farmářů žijící tak trochu jako na Spiši.

Panenka Maria chrání jejich pramen... 

...nejen za to jí patří dík!

Pramen v bývalých termálních lázních neochránila. Zmizel a s ním i lázeňské městečko. Možná ji zapoměli poprosit nebo poděkovat?

Pusa plná vášně může znít trochu obscéně, ale le fruit de la passion je už prostě takové. V pozadí Piton d‘Enchaing, kde jsme strávili noc.

Ani další objevený druh ovoce nenese jméno, které by nevokovalo nemravnosti. Prostě bibas.

K večeru jsme vystoupili po serpentinách vedoucích po téměř kolmých úbočích Piton d‘Enchaing na vrchol této stolové hory. Samotného mě překvapilo, že s nápadem škrábat se na ni s batohama přišla Marie. Přespali jsme zde, což se nám velmi vyplatilo. Se soumrakem se zvedla mlha. Po krásné hvězdné noci přišlo kouzelné ráno s překrásnými výhledy. 

Vrcholek Marmite se ještě cudně halí do mlhy.

Pohled do ústí Cirque de Salazie.

Vyhaslá sopka Piton de Neiges.

Snídaně v trávě...

...mraky si dnes přivstaly.

Ani ne za tři hodiny už zase pršelo a my šli fialosovými lesy směrem na Grand Sable (velký písek). Tamní krajinu téměř zbavily vegetace divoké řeky, které zde vytvořily hluboké kaňony. Vše jsme úspěšně a někdy i velmi ladně překonali a vyškrábali se do vsi Belier pod La Roche Ecrite, odkud jsme jeli mikrobusem do městečka Salazie. Vystoupili jsme si u vodopádů Voile de la Mariée (Nevěstin závoj). Domů jsme se dostali stopem a bylo to vskutku hopem.     

Příjemná cesta pod fialosy - místní obdoba borovice rostoucí na plážích a taky zde na Grand Sable.

Simplement élégante.

Pekelná kytka.

Takové mamce na zahrádce nerostou.

Takoví štramáci je však hlídají i u nás. Rudolf Šmíd by měl radost z tohoto vysloužilého stavebního dělníka.

Voile de la Mariée

Salazie s Mariánským kostelem. Jedná se pravděpodbně o p. Marii, kterou si přivlastnili i místní Tamilivé. Více až v chystaném příspěvku o náboženství.