Je doprava otrava?

Jak už jsme naznačili v předchozích příspěvcích, doprava, ač se tváří naprosto seriózně evropsky, zde má jistá africká specifika. Ačkoliv lze ostrov přeplivnout, kamkoliv se zde dopravujeme tak zhruba dvě hodiny. Jedno, zda jedeme do sousední čtvrti nebo na druhý konec ostrova. 

Zvláště na jihu ostrova vás může překvapit zátaras v podobě lávy přes cestu. Zde uspějí pouze místní Tamilové, kteří umí chodit po žhavých uhlících.

V Saint Denis vás nejspíš zastaví zácpa na l'autoroute du littoral, kde se velkorysá dálnice u útesů značně zužuje. Zasekaná doprava je častým tématem nezávazné konverzace. 

 

Revizoři

Svezete li se autobusem více jak dvě zastávky (což znamená asi tak 200 metrů), máte stoprocentní jistotu, že vás bude kontrolovat revizor. Nesnaží se jako u nás tvářit se jako obyčejný cestující a skrčený za sedadly jet pět zastávek. Fešní černoši v uniformě naběhnou všemi dveřmi do autobusu a nahlas zvolají, že by rádi viděli cestovní doklady. Většinou vytáhnou půl autobusu cestujících, kteří nemají jízdenku. Pokuta není moc velká, asi 20 euro a jste-li zmateně vypadající cizinec, zavezou vás i domů (což pár britských erasmáků párkrát využilo). Při běžné jízdě do centra potkáte tedy asi čtyři až pět kontrol a to i v sobotu v pět ráno. Práva revizora se také nevztahují jen na autobus, můžou dávat pokuty autům parkujícím na zastávkách. Možná mají i více pravomocí, ale to jsme ještě nevykoumali.

A takto to probíhá, i když většinou je to černoch.

 

Městské a meziměstské

Jezdit městskými autobusy je trochu otrava. Mají totiž zastávky každých padesát metrů a každých dvě stě metrů kontroluje revizor. Linky jsou dosti nedomyšlené – mnoho jich má stejný směr a stejný cíl a pak jsou naopak místa, kam nic nejezdí. Z antropologického hlediska je to ovšem skvostné. Autobusy jezdí totiž jen ta největší cházka, co nemá auto. A to tady má opravdu každý. Kdybych se nebála, že dostanu na budku, určitě bych je fotila. 

Tyto autobusy jezdí i do částí Saint Denis, které jsou v horách. To se ale přesedá do devítimístného osobáčku a v serpentinách se vesele komíhají světci zpravidla zavěšení na zpětném zrcátku. Řidič se také křižuje u velmi četných křížků a kapliček. I cestující se křižují a snad i ateista by to v těch prudkých serpentinách pochopil a napodobil. Ještě je třeba dodat, že silnější klakson má v zatáčkách přednost.

Při jedné takové cestě do odlehlejší části města se borec snažil zaplatit autobus pár měďáčkama a svazkem cibulí. Ani nás moc nepřekvapilo, když po menším smlouvání mu řidič jízdenku v naturální směně vydal. Cestující nebyl zcela nepodobný Davidu Fišerovi a při smlouvání dojemně obracel kapsy na důkaz, že v nich opravdu nic víc nemá.

Většina zastávek je na znamení. V autobusech nejsou tlačítka, jak dát znamení. Tak se tleská. Obvykle zvednou cestující ruce nad hlavu a několikrát do rytmu zatleskají. Řidič tady má větší potlesk než operní primadona. A zaslouží si ho. Řídit v hustém provozu, kde zajet na zastávku je sebevražda, protože žádné auto ho pak nepustí zpět do provozu, kde semafory větsinou nesvítí a svítí-li, nikdo to nerespektuje, je skutečné umění.

I když městské a meziměstské autobusy nejsou konkurenčními společnostmi, mají zastávky se stejnými názvy na naprosto jiných místech. Také často čekám, že zastávka, která se jmenuje stejně jako ulice, na kterou potřebuju jet, se bude nacházet na této ulici. Není tomu tak.

Jezdit meziměstskými autobusy, neboli Car Jaune čiže žluťáky je trochu lepší. Sice cesta do 25 kilometrů vzdáleného Bras Panonu trvá hodinu dvacet minut, ale zase nemá tak často revizory a zastávky jsou přece jen řidší. Těmito autobusy už jezdí i normálněji vypadající obyvatelstvo, pečlivě vybraní řiditeli autobusu. 

Většina meziměstských žluťáků jsou karosy. Většina řidičů jsou blázni, co jezdí stylem brzda-plyn. Zásadně si sedáme dopředu. Celou cestu zpívám, což mne nutila mamka za mých mladých let, abych v autě neblinkala otci za krk. Ani tehdy ani dnes to moc nezabírá, ale alespoň to odpuzuje otravy, na které působíme jako magnet. Vidí cizince a chtějí si povídat. Pro příklad jeden z lepší a milejších rozhovorů. Jedeme kolem oceánu. Pán před námi se otočí a ukazuje: Baleine! (velryba) na větší vlnu. Usmějem se. Za půl minuty ukazuje baleine na loď. Poté na kámen. Za dvacet minut a sto výkřiků baleine! jsem chtěla vystupovat za jízdy a skočit do oceánu. Pán by bezesporu vykřikl: Baleine!

Řiditelé autobusů si také lehce ujíždějí na nápisech, zákazech a příkazech. Takže v autobuse je zakázáno poslouchat hudbu. Nikdo to nedodržuje. Také jsou všude nápisy, abychom laskavě přenechali místo veteránům z války. Pochybuju, že se na území Réunionu nachází byť jen jeden veterán.

Zatímco u nás si řiditelé autobusu při cestě jen drsňácky pokynou, zde neváhají s autobusy zastavit (spolu s autobusy i veškerou další dopravu) a povídat si, co jejich stará a děcka a vůbec při tom nespěchají. Proč taky, že, na Réunionu jsou přece zácpy pořád a proč by měla vadit o jednu více.

Čekání k cestování hromadnou dopravou prostě patří. Nemusíme se vůbec stydět, zpoždění a výpadky spojů nejsou zdaleka jen české specifikum.

 

 

Kolo je zde zatím jen sportovní potřeba a jezdit s ním do práce je tak trochu trapné. Přesto cyklostezek je zady víc než v Brně a to nejen na promenádě Barachois, ale i podél hlavních tahů přes město. Největší zážitek, který zde cyklisté mohou zažít je sjezd ze sopky Piton de La Fournaise.