Na La Roche Ecrite bude líp

Krásného slunného sobotního rána jsme se vypravili na dvoudenní výlet s 20% pravděpodobností deště. Nepoučeni z předchozích výprav jsme si nechali pláštěnky doma. Po hodině a půl jízdy^* jsme se již po druhé ocitli ve vesničce Brulé opět za naprosto nelítostivého listopadového počasí. Obrátil jsem se na Marii s tím, že Deža ví (j´ai deja vu). Snad si do příště zapamatujeme, že v Brulé (= spálený) Kebule vaří mlhu, ve které by se Stázina Kubovi nedostala ženu. Drželi jsme se pevně za ruce a to byl asi jediný důvod, proč Marie neutekla dolů za sluncem a zůstala se mnou v dešti, o kterém jsem tvrdil, že přejde. Nepřešel! 

Stoupali jsme na horu lesy přesličníků a za chvilku jsme byli špinaví až za ušima od oranžového bahna. Expedičního ducha naší cesty sráželi kolem probíhající Réunioňané, kteří z nepochopitelných důvodů po bahně a kamenech neklouzají. S blahosklonným úsměvem na rtech s lahví vody v ruce a s pozdravem nás míjeli na horu a dolů. My těžce funěli a často odpočívali pod araukáriemi.

 

Cestičky obrostlé mechem a kapradím postupně přecházeli v pěšiny vedoucí bambusovými háji. S postupujícím odpolednem jsme se čím dál víc kochali různými formami květů a lišejníků. Déšť nám přestával vadit, beztak jsme byli promočení na kost. Když jsme kolem čtvrté vstoupili do vysokého lesa tamaryšků, věděl jsem, že už jsme blízko pláně de Chicots, na jejímž okraji byla Gite de montagne, vedle které jsme bivakovali. Nejdřív jsme si však dali v chatě jednoho „blbouna“ (pivo Dodo) na dobrou noc. Místní obsluha byla buď natolik zdegenerovaná, nebo si příliš dopřávala pivo, které sem bůhvíjak dostali. Už jsem jednou udělal trapas v chráněné kavárně, takže se nebudu veřejně posmívat jejich retardovanosti. Nicméně jsme s Marií měli téma na dlouhý večer, který zde začal už v 6 hodin. 

V tamaryskovem lese...

Bujny porost zàzvoru...

Mech, ktery voni jako polivka maggi a nekdy jako obchod s polskymi kozenymi bundami...

Kere citi jaro...

 

Jako miminka jsme si dopřáli 11hodin spánku a ještě před úsvitem jsme vyrazili na pláň. Bylo pár stupňů nad nulou a tropy připomínalo jen slunce, které ostře řezalo do očí sotva jen vyšlo. Ani ne za dvě hodiny jsme vystoupali na La Roche Ecrite (2277mn), kde už bylo líp. Oteplilo se na tolik, že se nám přímo nad hlavami začaly tvořit mraky. Před námi se tyčila vyhaslá sopka Piton des Neiges (=vrcholek sněhů) a pod námi se rozkládali dva zřícené krátery Cirque de Salazie a Cirque de Mafate. Byli jsme tam úplně sami. Naprosté ticho občas přeťal svým zapískáním roztomilý ptáček tuit-tuit. Jmenuje se přesně tak, jak píská.

  

Okouzleni nádherným výhledem jsme sestupovali z vrcholku, kolem kterého se začínala dělat mlha. Z východu k nám od oceánu pomalu mířily mraky a bylo jasné, že ti, co přijdou po nás, už nic neuvidí. Uvědomoval si to turista, který povzbuzoval svou ženu, aby si pohnula, jinak že nebudou mít hezký fotky.

Panoramaticky pohled z La Roche Ecrtite

Pod vrcholkem jsme se rozhodovali, jakou cestou se vydáme dolů. Po turistické trase se nám jít nechtělo, do Cirque Salazie to bylo prudký (kilometrové převýšení asi na kilometr a půl – v podstatě stěna), a tak jsme se vydali pěšinou, která nás měla přivést přímo k nám domů. Záhy jsme potkali Kreola, který se nás optal na naši cestu, mrknul na hodinky a řekl, že času máme dost. Nepřikládali jsme tomu žádný význam.

 

Cesta byla zprvu příjemná a poměrně mírná. Obdivovali jsme se květinám a v jedné poznali zázvor. Po čase nám džungle začala klást do cesty padlé stromy a přes bujnou vegetaci přestávala být cestička skoro vidět. Na několika rozcestích jsme se rozhodovali zcela intuitivně, protože v pralese se pochopitelně dost špatně orientuje. Překročili jsme rozhodně víc ravine (řečišť) než jsme jich měli v mapě. Dost jsme se divili, že v mapě nebyly 50m vodopády na jejichž vrchol jsme se dostali. Přesto jsme toužebně očekávali pistu (cestu), o které nàm ràno černoch vypràvěl.

Když jsme překračovali poslední ravinu, narazila si Marie koleno. To by ještě nebylo tak zlé. Nesla to velmi hrdinně a jako válečný veterán se dobelhala až k ceste. Prvni slzička v oku se ji zablistila az diky nàdhernému výhledu na město. Bohužel to nebylo proto, že by ji po osmihodinovém pochodu tak dojal. Dobře si uvědomila, že nás čekà ještě dlouhý sestup. Spletli jsme si totiž hřeben a místo, kam jsme chtěli dojit bylo na druhé strane hlubokého kanonu. Sli jsme až do soumraku a nadhernà příroda nàs už pěkne sra.. Kreol měl pravdu, do soumraku jsme to stihli. Marie se na dalsí výlet do hor nechystá. Přijede nejaky alpinista?   

 

 

*Je zajímavé, že na ostrově můžete jet hromadnou dopravou jakkoliv daleko a většinou to trvá nejméně hodinu a půl. Ať jedete do 80km vzdáleného St Piere nebo do sousední čtvrti.